1. díl

PODÁVÁM VÁM RUKU A PŘEDSTAVUJI SE VÁM.

Letos mi je 43 let. Narodila jsem se na samém konci padesátých let. Mým rodným krajem je nádherné prostředí středního Pováží, nevelká, ale malebná vesnička u Půchova – Nosice. Celý ten překrásný kraj byl poznamenán budovatelskou činností tehdy vládnoucí KSČ: Trať mládeže Bratislava – Košice, Přehrada Mládeže Nosice, Lázně Nimnica, továrna na výrobu pneumatik Gumárny 1. máje, Považské strojírny… Tak se z chudého kraje stal bohatý.

Moji rodiče museli být zaměstnaní a na mne a mladšího bratra měli málo času, hlavně v mém raném dětství. Naštěstí jsme měli babičku, kterou jsem vroucně milovala a vždy jsem ji pokládala za vtěleného anděla – i v dobách, kdy jsem v Boha nevěřila. Babička byla věřící a často jsem ji viděla modlit se růženec.

My děti jsme byly vychovávány v duchu doby, tedy bez Boha. Jako dítě jsem jakous-takous víru měla. Sama jsem se modlila, sama jsem chodila do kostela, a to nejen v neděli. Nikdo mi nepřikazoval modlit se či navštěvovat svatostánek v Půchově. A najednou jako když utne – konec modliteb, konec chození do kostela najednou jsem sama od sebe začala nacházet důvody a důkazy Boží neexistence. To mi bylo snad devět či deset let.

Až po mnoha a mnoha letech, po mém obrácení, po několikaletém životě intenzivní modlitby; v čase, kdy jsem se poctivě a důkladně připravovala na zpověď po dvaceti pěti letech, uvolnila se mi v mysli nejhlouběji zakopaná vzpomínka, jak jsem se v kostele, coby malé děvče, počůrala. Tak hrozně jsem se kvůli tomu styděla, že jsem začala odmítat úplně všechno, co souviselo s kostelem a vírou v Boha. Samotnou vzpomínku na to jsem „zakopala“ v té nejhlubší a nejtmavší propasti podvědomí s takovou důkladností, že to jednoduše přestalo existovat – jakoby se to nikdy nestalo. Nedivte se, i dnes se za to stydím. Neměla jsem nikoho, komu bych se s tak ošklivou věcí mohla svěřit, nikoho, kdo by mi to vysvětlil a povzbudil mne, že to žádná tragédie nebyla. Tak nastoupilo dokonalé odmítání Boha. Takhle se ze mne stal zarytý ateista – z mé vlastní vůle. Ateizmus mi nikdo nevnucoval.

Moji rodiče byli sice věřící, ale jenom tak pro sebe. Dnes se o takové „víře“ s hrdostí říká: „Věřím, ale nepraktikuji…“ Takových lidí je mi líto, protože přijali víru jen jako ideologii, ale se živým a milujícím Bohem se nestkali. Takovou víru je velice jednoduché a snadné ztratit. Rodiče nežili v životě z víry a ani nás děti k víře nevedli, i když jsme byli pokřtěné, první svaté přijímání jsme také absolvovaly a já dokonce jsem v deseti letech přijala svátost biřmování. Všechno to byla jen formalita. Jako rodina jsme se nikdy nemodlily, kromě „Otčenáše“ před štědrovečerní hostinou. Není divu, že později, v době tzv. normalizace, oba moji rodiče vstoupili do KSČ. Snad to bylo víceméně na naléhání nosických komunistů a chlebodárců v továrnách, nevím. Stali jsme se aktivní komunistickou rodinou. Roznášeli jsme pozvánky na schůze a letáky, účastnili jsme se všech brigád i společenských akcí, každý z nás byl někde organizován – maminka ve Svazu žen, já s bratrem v SSM (Socialistický svaz mládeže), táta byl ve Svazarmu i u dobrovolných hasičů. Takový život se mi líbil – všechno bylo jasné, všechno se dalo vysvětlit. Obyvatelé Nosic byli jako jedna rodina, i ochotnické divadlo hráli a měli široko daleko jako herci skvělou pověst.

Já, coby 18-ti letá  dívka jsem chodila s chlapcem, který o sobě tvrdil, že je věřící a že dokonce dělá panu faráři kostelníka. On se mně snažil přesvědčit o reálné existenci Boha a já jeho naopak – o Boží neexistenci. Díky této zkušenosti vím, že slovy není možné někoho na víru obrátit. Bez milosti Boží jsou všechno jen prázdná slova bez obsahu. S tím klukem jsem se rychle rozešla – o víře sice mluvil, ale jako věřící nežil. Svědectví jeho života nebylo věrohodné. Při zpětném pohledu vidím, že mi na něm nejvíc vadilo, že hříšné skutky byly i pro něho „normální“. V té době bylo mé srdce od Boha a jeho lásky vzdáleno ještě pěkných pár světelných let.

Základní školu jsem ukončila v roce 1974 a nastoupila jsem do učení v Gumárnách. Učební obor jsem si vůbec nevybírala. Mým přáním bylo pouze to, abych byla každý den s maminkou – pracovala na vrátnici v internátě pro učně. Maminku jsem nesmírně a nekriticky milovala. Otce jsem naopak nenáviděla. Nejen proto, že si rád vypil, ale hlavně z toho důvodu, že mámu často shazoval a ponižoval nejen doma, nýbrž i ve společnosti.

Velmi významným byl pro mne rok 1979. V tomto roce jsem 7. června úspěšně složila maturitní zkoušky a hned na to – asi za pouhý týden – jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání ve fabrice. Následovala totální deziluze – poměry a vztahy na pracovišti byly hrozné. Nic nebylo tak, jak to do nás hustili ve škole. Po mnoha zklamáních v osobním životě (kluci o mně nestáli), jsem se rozhodla, že chci žít sama, že o sňatek nestojím. A hle – ihned na to, 1.7.1979 jsem se setkala se svým budoucím manželem. V ten den došlo k mnoha „náhodám“, jakoby sám osud mne chtěl dostrkat na místo setkání s ním. Pak to šlo ráz naráz a už 27. října téhož roku jsme slavili svatbu.

Následujícího roku (1980) jsme dostali svůj první byt v Povážské Bystrici a narodil se nám 7. září náš první syn Martin. Druhý syn Milan na svět spěchal a narodil se o deset měsíců později. Život se s námi nemazlil. Přinuceni okolnostmi jsme se k 1. dubnu 1983 přestěhovali do manželova rodiště na Moravské Slovácko do pohraničí. První tři měsíce jsme bydleli u jeho rodičů, pak jsme dostali nový, čtyřpokojový byt, kde bydlíme dosud. Dcerka Darinka se narodila až v prosinci 1987.

Stále jsem žila jako pohan, neznaboh, ateista. Ani jedno z mých dětí nebylo pokřtěno, manželský svazek pouze civilní. Bůh stále zasahoval do mého života, já jsem to však přehlížela, byla jsem fakticky slepá. Po svém obrácení jsem najednou viděla svůj život v úplně jiném světle, ale o tom až později.

REVOLUCE A CO NÁSLEDOVALO.

Přišel rok 1989. Byly to vskutku krásné časy… Zdálo se mi to až neuvěřitelné. Něco takového jsem až do té doby považovala za nemožné. Všechny nás zachvátilo nadšení a euforie. Lidé byli k sobě zvláštním způsobem laskaví a tolerantní. Byl to nádherný, i když krátký čas, bod zvratu našich národů a vlasti. Mým bodem zvratu byla návštěva papeže Jana Pavla II. v dubnu 1990. Atmosféra sametové revoluce mi otevřela srdce, neboť když jsem sledovala v televizi mši svatou řízenou svatým otcem, najednou jsem jakoby rozuměla lidem, kteří se jí účastnili. Měla jsem pocit, že mají něco, co já nemám. Viděla jsem, že ti lidé nejsou hlupáci. Až do této chvíle jsem vlastně byla pyšná na svoji pokrokovost a racionalizmus a vůbec jsem nechápala, jak může někdo v dnešní době věřit v Boha a chodit do kostela. V době letů do vesmíru a vyspělé techniky… Teď už vím, co oni měli a já ne: VÍRU. Nahlas jsem řekla: „Teď už chápu, jak může někdo věřit…“ Na to reagoval můj manžel tak, jako bych řekla něco vulgárního a zlého, co by ode mne rozhodně nečekal. Byla to jenom dvě slova: „Teda Majko?!...“ Vyslovená ovšem tak, že jsem měla pocit studu, nějakého prohřešku. Právě tento okamžik se stal podnětem pro intenzivní hledání a pátrání.

Krátce po revoluci začal vycházet časopis „Nová dimenze“. Bylo to poprvé, co jsem mohla číst o paranormálních jevech – geopatogenní zóny, jasnovidectví, léčitelství, různé záhady, UFO. Časopis po několika číslech zanikl, ale díky tomu jsem uvěřila, že existují věci sice neviditelné,, přesto reálné. Prstýnek uvázaný na tenkém provázku mne poslouchal a pohyboval se tak, jak jsem mu to poručila – a stačilo poručit pouhou myšlenkou.

Pak se mi dostal do rukou časopis hnutí Hare Kršna „Návrat k Bohu“. Následovala jehovistická „Strážná věž“ a další a další časopisy a knihy o józe, sektách, náboženstvích a jiných duchovních směrech. Od manžela jsem dostala krásný dárek: opravdovou Bibli! Duchovně jsem byla tak vyhladovělá, že jsem se nemohla nasytit a hltala jsem úplně všechno, co vybočovalo z materializmu. Nedokázala jsem rozlišit, piju-li z čisté studánky anebo ze špinavé louže. Bibli jsem nerozuměla a z toho ostatního jsem měla v hlavě hrozný guláš. To byl důvod, že jsem všechno odložila, myslíce si, že je to všechno nesmysl a nemá žádnou cenu se tím zabývat.

Když jsem dospěla k tomuto rozhodnutí, nastal další zvrat v mém – teď už to mohu říci – duchovním životě: Nevím jak, ani kdy se to stalo, ale najednou jsem zjistila, že věřím!!! Bylo to obrovské překvapení, nedokázala jsem si to vysvětlit. S logikou a racionalitou jsem byla v koncích. Navzdory tomu to byl fakt. Byla jsem nesmírně šťastná, tak úžasnou, všeprostupující radost jsem do té doby nepoznala. Měla jsem pocit, že se vznáším, že chodím po obláčcích a zcela spontánně jsem se modlila: „Bože, to je tak nádherné, že Ty jsi! Už nechci žádné důkazy Tvé existence. Věřím, že jsi, dobrý Bože…“ Najednou mi bylo jasné samo sebou, že Bůh je jen jeden; lhostejno, zda mu říkáme Hospodin, Bůh, Alláh, či jakkoliv jinak. Bylo mi zcela jasné, že Bůh nedělá zlo, ani ho neschvaluje, ale že zlo konají lidé, hlavně ti, kteří žádného Boha nevěří a nemají žádné morální zábrany ani zásady. Milostí Boží jsem poznala, že máme darem svobodnou vůli a že Bůh absolutně respektuje svobodnou volbu člověka ke konání zlých skutků. Poznala jsem, že můžeme svobodně Boha přijmout anebo odmítnout a On se nevnucuje. Bůh respektuje svobodnou vůli nám danou, Bůh odpouští – ale lidé druhé lidi nerespektují a odpouštět nechtějí nebo neumějí.

Tohle bylo moje první setkání s Duchem Svatým, pochopila jsem to později po mnoha dalších zkušenostech s Ním. Vždyť už jenom pouhé pochopení, že i v dnešní době může být člověk věřící a přitom nemusí být „na hlavu“, bylo darem Ducha Svatého. Jak zvláštní a krásné – poprvé v životě jsem si užívala duchovních radostí, radost z Boží přítomnosti a Lásky.

Někdy v tomto období byl v městském kině promítán film „Ježíš“, natočený podle Lukášova evangelia. O Ježíši jsem věděla velice málo, téměř nic. Film mne nadchl, prožívala jsem hluboké dojetí. To nejdůležitější, co jsem si odnesla po shlédnutí filmu byla závěrečná modlitba:

„PANE JEŽÍŠI, POTŘEBUJI TĚ. DĚKUJI TI ZA TO, ŽE JSI ZEMŘEL NA KŘÍŽI ZA MÉ HŘÍCHY. OTVÍRÁM TI DVEŘE SVÉHO ŽIVOTA A PŘIJÍMÁM TĚ JAKO SVÉHO SPASITELE  A PÁNA. DĚKUJI TI ZA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ. UJMI SE VEDENÍ MÉHO ŽIVOTA A ZMĚŇ MNE, ABYCH BYLA TAKOVÁ, JAKOU MNE CHCEŠ MÍT.“

Ještě v kině, spolu s ostatními jsem se tuto modlitbu spontánně a upřímně pomodlila. Pak jsem se ji modlila často, zvláště však před spaním. Tímto způsobem jsem se zasvětila Pánu Ježíši a on mne už nikdy neopustil, což se o mně říci nedá. I teď, když píšu tato slova, je se mnou. Je nádherné mít tak mocného, dobrého a věrného přítele. Miluji Tě, Pane Ježíši Kriste a děkuji Ti.

Nežádala jsem už žádné důkazy a přece – Pán ve své dobrotě mi „důkaz“ dal. Slovo „důkaz“ dávám do uvozovek, protože to byl naprosto přesvědčivý důkaz pro mne, ale ve světě racionálního myšlení by neobstál. Stalo se to takhle:

Byla jsem na krátké návštěvě u rodičů. Přišla za mnou i má dobrá přítelkyně z dětství Milka. Máma měla novou obrázkovou Bibli pro děti. Nechala jsem mámu s Milkou, ať si povídají v kuchyni a já s novou knihou jsem odešla do obýváku s přáním pozorně a v klidu si knihu prohlédnout. Sedla jsem si na gauč a prohlížela stránku po stránce. Zastavila jsem se u jednoho obrázku, který se mi zdál obzvláště vydařený. Byl na něm Ježíš jako celá postava tváří k čitateli. Jak jsem se naklonila, abych si to lépe prohlédla, najednou něco z toho obrázku „vyskočilo“ rovnou mně do srdce! Byl to nějaký druh silné energie. Naráz jsem ležela na polštářích a byla jsem z toho úplně „paf“. Energie se mi ze srdce rozlila po celém těle jako teplo a bylo to nepředstavitelně a nepopsatelně krásné… Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem se vzpamatovala. Vrátila jsem se zpět do kuchyně. Přesto, že jsem tento zážitek měla ještě silně vepsán ve tváři, mému vyprávění nevěřila ani jedna, ani druhá. Pán Ježíš mou modlitbu vyslyšel doslova a do písmene.

Na podzim roku 1990 jsem znovu prožila něco krásného. Už jsem se učila chodit s Bohem, žít v důvěře a lásce. Jela jsem do Žiliny něco nakupovat. S Boží pomocí to bylo rychle vyřízeno. Byl čas návratu a mě něco táhlo do kostela nad schody. Do té doby jsem necítila potřebu jít do kostela. V chrámu bylo přítmí, uvnitř jen několik lidí. Neměla jsem tušení, jak se v kostele chovat. Sedla jsem si do poslední lavice. Tajemná velebnost toho místa mne zaplavila. Plakala jsem a nevěděla proč. Bylo mi tak zvláštně krásně. Mé nitro zaplavila blažená něžnost. Vím, že zážitek, když se Bůh sám dotýká duše, není možné popsat tak, aby lidé porozuměli. Žádná slova nedokážou vystihnout to, co se vlastně stalo. Kdybych se byla na sebe podívala očima nestranného pozorovatele, asi bych sama řekla: „Copak se té chudince stalo?“ Nebo: „Bláznivá ženská, proč asi řve?“ Přitom se dělo tak strašně moc ale nedá se to vysvětlit, nedá se to popsat.

Po obrácení a po zjištění, že věřím, jsem najednou viděla svůj život v úplně jiném světle – doslova jsem „viděla“, jak Pán vždy při mně stál a vždy mi pomáhal. Náhoda prostě není, nebyla a nebude. Skutečně jsem měla skoro až fyzický pocit, že jsem do té doby byla slepá. Nesmírně jsem Bohu vděčná za jeho něžnou, vytrvalou Lásku, trpělivost a milosrdenství; za to, že se mne nevzdal.

Jenomže! Tento můj nový, duchovně bohatý život v úzkém spojení s Pánem měl i svoje stinné stránky. Všude jsem narážela. Moji blízcí nechápali, co se mi to stalo a všichni mne považovali za blázna. Nejednou došlo až k otevřenému konfliktu. Například na návštěvě u manželových rodičů – všichni se na mne vrhli jako vosy. Manžel, tchýně, tchán, švagr… Studená sprcha mému nadšení pro Boha. Oni nechápali, jak jsem se mohla téměř přes noc stát ze zaryté materialistky hluboce věřící osobou. Já ale byla Jeho Láskou a neustálou pozorností tak nadšená, že jsem prostě vůbec nedokázala mluvit o něčem jiném. Stala jsem se děťátkem v náručí Boha – Otce a naplno jsem si to užívala. Vždyť to znáte – čeho je srdce plné, tím ústa přetékají… Zjistila jsem, že o duchovních věcech si nemůžu povídat s každým, že to lidé nechápou. Od té doby jsem se měla na pozoru a hlídala si, o čem a  s kým mluvím. Vůbec jsem se tomu nedivila. Logiku a způsob myšlení ateistů jsem měla v krvi také. V časech před obrácením bych se na to dívala úplně stejně. Pro manželovy rodiče jsem možná byla i nastaveným zrcadlem jejich povrchní víry. Netušila jsem, že jsou věřící, dokud jsem se sama neobrátila. Měli sice dar víry, ale s Pánem se nesetkali – jako většina věřících lidí, kteří víru pouze zdědili, ale nežili. Víra, kde vnitřní prožívání úplně nebo částečně chybí, se stává pouze směrnicí pro dobrý život, je to život bez vnitřního niterného štěstí, bez duchovní radosti. Mé obrácení se stalo pro všechny velkou provokací – stala jsem se bláznem v očích lidí.

„AŤ NIKDO NELŽE SÁM SOBĚ! JESTLI SI NĚKDO Z VÁS MYSLÍ, ŽE JE V TOMHLE VĚKU MOUDRÝ, AŤ SE STANE BLÁZNEM, ABY BYL MOUDRÝ. NEBOŤ MOUDROST TOHOTO SVĚTA JE PŘED BOHEM BLÁZNOVTSVÍM.“ 1.Kor.3,18-19

JÓGA, LÉČITELSTVÍ, MYSTIKA, NEW AGE… A PANNA MARIA

Velmi jsem se snažila o důvěrný život s Bohem a stále jsem se nemohla nasytit – hlad po duchovních věcech, po plnějším pochopení duchovního života byl obrovský. Přečetla jsem všechno „duchovní“, co mi přišlo pod ruku, bez ladu a skladu. Cvičila jsem Weinfurterovu mystiku (Weinfurter byl prvorepublikový mystik, ale spíše okultista), pak asparša jógu podle Eduarda Tomáše, různé druhy východních meditací, učila jsem se léčit rukama, diagnostikovat na dálku, začala jsem praktikovat Silvovu metodu kontroly mysli, atd. Bloudila jsem cestou-necestou, všechno jsem chtěla vyzkoušet a téměř všechno opravdu fungovalo. Spolu s tímto příliš přesoleným a kořeněným gulášem jsem přijala za své i některé křesťanské pravdy. V záplavě bludů se však ztrácely. Přesto jsem se pravidelně modlila, nejraději večer, k tomu jedinému a pravému Bohu, který vždy při mně stál. Křesťanské modlitby jsem se musela znovu naučit. Moje znalosti byly vskutku ubohé. Neznala jsem znění základních modliteb a zapomněla jsem dokonce i to, proč slavíme Vánoce a co si připomínáme o Velikonocích. Od Ježíše jsem se velmi vzdálila, Ježíš se stal jedním z avatárů, jedním z mnoha guru.

Věřila jsem v Boha upřímně a opravdu jsem Pána milovala, ale Pravdu jsem ještě neznala. Ježíš mne obdařil velkými a výjimečnými milostmi, přesto v mém srdci zůstal stát na vedlejší koleji. Ke katolické církvi jsem pociťovala skoro až nepřátelství. Byla jsem přesvědčena, že kněží jsou v dnešní době to, co v Ježíšově době byli zákoníci a farizeové. Věřila jsem v reinkarnaci a pilně jsem se snažila dopátrat toho, čím jsem byla v minulém životě a kolika životy už jsem prošla. Tvrzení církve, že život máme jen jeden, se mi zdálo směšné.

Velkou pozornost jsem věnovala zjevením Panny Marie. Četla jsem i knížku, myslím že se jmenovala „Andělé v hvězdných lodích“, nebo tak nějak. Panna Maria se v tomto díle představovala jako členka vysoce rozvinuté mimozemské civilizace, která chce pozemské lidstvo zachránit před blízkou katastrofou. Až jednou se mi dostal do rukou časopis „Zjevení Matky Boží v Medžugorje“. Uchvátilo mne to a přečetla jsem to několikrát po sobě. Duch Svatý silně působil, opět jsem prožívala nádherný zázrak obrácení, tentokrát jsem přijala Pannu Marii jako matku a zasvětila se jí.

Všechno se opakovalo – začala jsem hladově číst všechno o zjeveních a pátrat po pravdě o ní. Můj duchovní život dostal nový rozměr.  Duše byla i nadále infikována smrtelnými viry různých bludů. Panna Maria jako dobrá maminka začala s uzdravováním. Ještě jsem zároveň věřila všem nesmyslům šířených hnutím New Age. Zároveň jsem věřila tomu, co nám Panna Maria říkala skrze vizionáře. Byl v tom velký rozpor, ale já byla docela klidná. Věděla jsem, že skutečnou Pravdu se jednou dovím a poznám.