5.díl

NOVÝ ŽIVOT S KRISTEM.

S vědomím, že do místního kostela jdu naposled, šla jsem v nejbližší neděli na mši svatou. Hned za branou mne čekalo překvapení: z kostela vycházel jiný kněz, kterého jsem neznala, mladý a sympatický. Zdál se mi být mnohem, mnohem mladší, než ve skutečnosti byl, takže jsem na chvilinku uvažovala i o tom, zdali to není jen starší ministrant. Byl to skutečně kněz.

Mše měla zvláštní kouzlo. Proto jsem do našeho krásného kostela zašla i v týdnu. Náš nový pan farář měl krásné kázání – jakoby mi mluvil z duše. V homilii vysvětloval, jak by měl vypadat život ve farnosti, že každá farnost by měla být jako jedna rodina a měli bychom se tak k sobě chovat. Prosil nás, abychom si všímali jeden druhého, abychom mezi sebou budovali pěkné vztahy, pomáhali si a zdravili se. Máme být společenstvím věřících, které žije a neumírá. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Pochopila jsem, že tenhle kněz je mimořádným darem Matky Boží nejen mně, ale celé farnosti. Znovu jsem jen němě žasla nad tím, jak Pán skrze svou Matku koná. Odteď bylo naprostou samozřejmostí chodit do našeho kostelíčka nejen v neděli, ale i v týdnu, vždy, když jsem mohla. Světla v mé duši valem přibývalo. Nebránilo mi to však, abych i nadále chodila na setkání reiki rodiny. Zajišťovala jsem se heslem: „JEŽÍŠ JE CESTA, PRAVDA I ŽIVOT.“ Tělesně jsem byla na schůzce reiki rodiny přítomná, ale srdcem jsem byla u Ježíše. Čekala jsem na vhodnou příležitost, abych všem ukázala na Krista. To se i povedlo, ale nepředbíhejme…

Přešlo léto a prázdniny. Někdy v září 1996 mi přítelkyně Anka oznámila, že na faře vzniká společenství rodičů a pozvala mne. Nadchlo mne to – no konečně! Opravdu jsem velmi záviděla Apoštolské církvi, že se scházejí v rodinách ke společné modlitbě, pomáhají si, žijí úplně jinak než katolíci a mají mezi sebou krásné vztahy. Jenomže když jsem po mši měla jít s Ankou na faru, polekala jsem se: Vždyť já nejsem plnohodnotný člověk! Nejsem ani plnohodnotný křesťan! Tak velkou milost si nezasloužím! Anka trvala na svém a nedala se odbýt. Pořád jenom pojď, pojď, pojď, vždyť jsi se tak těšila…. Přesvědčila mne slibem, že když se mi to nebude líbit, víckrát mne nebude nutit chodit do společenství, jen abych teď alespoň na hodinu na faře byla s ní. Co jsem měla dělat, šla jsem.

Seděli jsme kolem velkého stolu a pan farář nám vysvětlil svou představu o společenství, co bychom měli dělat, jak by to mělo fungovat. Všichni přítomní, kromě Anky, mi byli neznámí. Pak jsme se měli jeden po druhém představit a něco o sobě říct. Když přišla řada na mne, řekla jsem, co mne nejvíc bolelo – jako konvertitka žiji v manželství jen civilním a děti mám nepokřtěné. Čekala jsem, že pan farář ukáže na dveře se slovy, že v tom případě tam tedy nemám co dělat. Nestalo se dle mého předpokladu, což mne překvapilo. Do společenství jsem pak chodila pravidelně každý pátek. Dlouhé svítání v mé duši rychle přecházelo do plného světla pěkného slunečního dne. Jak přibývalo světla v mé duši,hereze a bludy se samy od sebe ztrácely. Kde je světlo, nemůže být tma. Hle, jak nádherným způsobem laskavý Bůh vyslyšel mé prosby: dal mi poznat Pravdu a dal mi učitele, duchovního vůdce. Už jsem nemusela hledat Pravdu. Místo namáhavého hledání nastoupilo radostné poznávání Pravdy.

V duchovním životě se mi začalo mimořádně dařit. Ne tak v osobním a pracovním životě. V manželství, rodině, práci – nic nebylo v pořádku. Zvláště moje manželství bylo stále rozbitější… tyto bolesti jsem celkově dobře snášela – moje duše zakoušela nebeské radosti útěchy. Všechnu svoji naději jsem vložila v Pána a moje duše jen v němém úžasu hleděla na Jeho krásu. Byla bych spokojená na ledu i na smetišti – Pán a Jeho Láska byli se mnou všude.

Ve skupině reiki rodiny se stalo tohle: Paní, která byla se mnou v Medžugorje, ale bydlela v sousedním městě, přinesla do skupiny dvě magnetofonové kazety. Obsahovaly nahrávku svědectví dvou mužů, bývalých okultistů. Svědectví o jejich osobním setkání s Milosrdným Kristem a o škodlivosti okultních praktik. Jóga, léčitelství a ni magie jim nebyly cizí. Jejich vyprávění bylo velmi přesvědčivé a přesně načasované pro nás. Kdybychom to poslouchali třeba jen o jeden měsíc dříve, nemělo by to na nás takový účinek. Po vyslechnutí těch kazet se mne zmocnil Duch Svatý a mluvil mými ústy – já ani pořádně nevěděla, co mluvím – byla jsem úplně v Jeho moci! Druhého dne jsem si vzpomněla jen na několik vět: „…Ježíš je to, co hledáte! V celém nekonečném vesmíru není nikdo větší než Ježíš… On nás miluje…“ Tohle se stalo v úterý a ještě v pátek ve společenství na faře jsem byla plná radosti a síly. Z přítomných lidí, bylo nás dvanáct, se v krátkém čase obrátili téměř všichni. Pouze jeden muž a jedna žena zůstali heretiky. Velký jsi, Bože, že si používáš tak nepatrné nástroje! Děkuji.

Bylo to poslední setkání naší reiki rodiny. Být členem Boží rodiny je mnohem lepší a sladší. Stála jsem v plném světle Boží Pravdy a neustále jsem žasla nad krásou toho, co jsem objevovala. Velmi mi pomáhal náš pan farář – bez jeho vedení a pomoci bych se nemohla dostat tak rychle do plného denního jasu Pravdy.

V ZAJETÍ SNŮ A TOUHA PO DOKONALOSTI.

Sny jsem si zapisovala a rozebírala od dubna 1993 do konce roku 1999 s malými přestávkami v roce 96 a 97. Domnívala jsem se, že tak půjdu rychleji po duchovní cestě. Chápala jsem to jako spolupráci se svým podvědomím, se svou duší. Po několika letech a po opětovném přečtení všech zápisků jsem uviděla, že všechno je jinak.

Musím přiznat, že 90% všech snů se odehrávalo v Nosicích či blízkém okolí. Snila jsem téměř vždy barevně, sny oplývaly hojností symbolů. Problémem však bylo jejich správné rozluštění. Příliš často se mi zdávalo o kostelech, kněžích, bohoslužbách. o sv. přijímání. Teď už s jistotou vím, že tyto dva druhy snů vyjadřovaly moje nejhlubší a nejskrytější touhy – Nosice jako můj jediný pozemský domov zrcadlil touhu po opravdovém domově a pokoji. Kostel se vším, co s tím souvisí odrážel přání poznat Pravdu a podle Pravdy žít. Velmi často a opakovaně  se mi zdálo, že jsem uklízela půdu, nebo jsem si na půdě chystala nebo stavěla bydlení. Většinou se jednalo o půdu rodičovského domu. Vždy jsem věděla, že tento typ snů mne vybízí uklidit myšlenky v hlavě – prostě, že o něčem nesmýšlím správně, že se v něčem důležitém mýlím. Častým snovým obrazem byla moje slepota. Zdávalo se mi v různých obměnách o tom, že nemůžu otevřít oči a ty mne velmi bolely. Ve snu jsem jasně cítila tu bolest. Jednou se mi sen zdál v této verzi: Byla jsem v novinovém stánku – moje tehdejší pracoviště a balvan – rovnala jsem noviny na pultu. Najednou začalo slunce intenzivně svítit, až mne oslepilo. Opět slepota, opět bolest. Oči jsem nemohla otevřít. Podvědomí jasně osvítilo největší problém mého života – moji práci, ale stejně jsem s tím nedokázala nic udělat. Kalich utrpení jsem si vypila až do dna. Kdybych ale uposlechla poselství snů, mohla jsem se z otroctví vymanit o několik let dříve. Co se dá ale dělat – opravdu jsem byla slepá, v duchovním, rodinném i pracovním životě.

Další velký balík tvořily sny o škole, zkouškách a učitelích, následovaly sny o překonávání různých nemožných překážek. Mnohokrát se mi zdálo o vodě. Voda bývala většinou špinavá a kalná, až do návštěvy Medžugorje v roce 1996. Po návratu z pouti se voda v mých snech změnila. Nejenom že jsem viděla vodu krásně čistou, ale já jsem se v ní i koupala. Voda vždy znamená duchovní život. Pokud jsem se topila v bludech  věřila nesmyslům, bývala voda špinavá, kalná, ba i černá. Když jsem  konečně s plným vědomím přijala Krista a jeho církev, voda byla naráz čistá. Dodnes je sen o vodě barometrem mého duchovního života. Zdá-li se mi, že plavu ve vodě hluboké stěží po kolena nebo špinavé, vím, že můj duchovní život není v pořádku – zanedbávání modlitby, svátostí, skutků milosrdenství a podobně. Nápravu začínám modlitbou: Dobrý Bože, pomoz mi, ať jsou vody mého duchovního života opět hluboké a čisté…

Velmi často se mi zdálo o dětech. Nevím proč, ale symbol dítěte nebo dětí vždy znamená problémy a starosti. Někdy, řešíce zvláštní problém, poprosila jsem své podvědomí o pomoc, ba přímo o odpověď pomocí snu. Odpověď mi byla dána vždy, nejen v případě Medžugorje. Využívala jsem to však minimálně.

Některé sny mi byly z Boží Milosti jasné hned. Například tenhle: Byla jsem na školení. V učebně nás bylo vícero mladých lidí. Nebyly tam lavice a tabule jak tomu bývá v klasické škole. Seděli jsme kolem velkého oválného stolu. Lidé, kteří byli se mnou, jsem neznala. Do učebny vešla mladá, krásná učitelka. Ptala se nás, jak se nám daří práce v esperantském hnutí. Všichni jeden po druhém říkali, že se to nehýbe z místa, práce vázne a nedaří se. Ne tak já – začala jsem se chválit, jak se mi všechno daří, že vedu kurz, který navštěvuje mnoho lidí, propagace je účinná a dobrá… Učitelka ihned vstala a odešla říkajíc: „Se lháři nepracuji!“ Školení bylo symbolem mého života. Učitelka moje duše (či podvědomí). Sen mi jasně a jednoznačně ukázal, že klamu sebe samu i druhé.

Nerada o tom mluvím, ale zdálo se mi několik snů, které nepocházely ani z podvědomí, ani od Boha. Využil je Satan, aby mne zmátl. Vzpamatovala jsem se, až mne dostal tam, kam chtěl. V Zloducha jsem v podstatě věřila od samého začátku duchovního hledání a snažení, ale vůči jeho působení jsem byla slepá. Při práci se sny je nutná velká pokora a odevzdanost do Vůle Boží. O pokoru usiluji stále, sny už nesleduji. Svým snům už trošku rozumím, ale neberu to už tak vážně, mají jen poradní hlas. Myslím, že nejdůležitější na světě je hledat a plnit Boží Vůli a sny jsou důležité jenom potud, pokud mi v tomto směru pomáhají. Nic víc.

Několik snů zcela jasně poukazovalo na fakt, že křesťanství je Pravda, kterou hledám. Například se mi zdálo, že jsem byla v nádherném zeleném údolí, uprostřed protékal potok. Na obou březích byly ploty a husté křoví. Za potokem byl bílý domeček vyzařující pokoj a pohodu. Chtěla jsem se dostat do domku představujícího to, co jsem hledala. Nešlo to ale jinak, jedině přes potok. Někdo byl u mne, někdo dobrý a neviditelný. Nabádal mne přeskočit potok a ukazoval mi nejschůdnější místo. Posmělena neviditelným pomocníkem jsem se k tomu zdánlivě těžkému kroku odhodlala a skočila. Nevím jak – všechny překážky i potok jsem ve snu zdolala neuvěřitelně snadno, až jsem se divila, že to bylo tak snadné. Vše, co bylo na druhém břehu, bylo symbolem křesťanství. Když překonám všechny překážky, budu „za vodou“, doma, v Pravdě… Neviditelný průvodce a pomocník je můj anděl strážný. Vícekrát se mi zdálo, že mi pomáhá při zdolávání překážek.

Snů, které mne nabádaly přijmout Ježíše Krista a křesťanství bylo více. Vybírám ještě jeden: Stála jsem na břehu Váhu v Nosicích. Blízko u břehu plavala veliká, nádherná ryba. Můj neviditelný průvodce mne nabádal skočit do vody a chytit rybu holýma rukama. Bála jsem se však, kromě toho jsem byla líná skákat do vody. Naráz – kde se vzal, tu se vzal – stál na břehu mladý muž v černých kalhotách a bílé košili. Vůbec neváhal, do vody skočil  i v tom pěkném oblečení a opravdu tu krásnou rybu chytil. Už je to jistě jasné i vám: ryba byla od samého začátku křesťanství symbolem Ježíše Krista a voda samozřejmě představuje duchovní život.

Stále víc jsem toužila po Pravdě a svátostném životě. Zdálo se mi však, že je to zhola nemožné.  Strach z manžela (odsuzoval všechno, co jsem dělala), nedůvěra ke katolické církvi a k věřícím, neochota vzdát se vlastních názorů na víru a Pravdu – všechno subjektivní potíže, přesto pro mne téměř nepřekročitelné. Bez přímé Boží pomoci bych jistě stále byla tam, kde tehdy. Už v roce 1995 jsem se pokusila získat rozhřešení a přijetí do katolické církve. Byla jsem v Půchově u své tety. Pevně jsem si umínila, že se následující den – měla být neděle, pokusím vyzpovídat v naději, že mne kněz pochopí. Prostě jsem doufala v zázrak. K ránu se mi zdál tento sen: Stála jsem na nějaké terase. Na obloze se objevil vrtulník, ale byl zvláštní. Malý jakoby jen pro jednu osobu, sněhobílé barvy, tvarem připomínal holubici. Najednou vrtulník vybuchl a mrtvý pilot dopadl blízko terasy, na které jsem stála a všechno sledovala. Mrtvý byl krásný muž, košili měl od krve. K místu neštěstí se seběhli lidé. Všichni konstatovali, že je konec, není pomoci – pilot je mrtvý a není možné jej zachránit. Po chvíli se lidé rozešli, ale mrtvý pilot najednou obživl, vstal a přišel až ke mně pod terasu. Upřeně se mi díval do očí, v jeho očích byla naléhavá prosba. Byl to fascinující sen – alegorie zmrtvýchvstalého Krista. Pilot symbolizoval Ježíše. Vrtulník sněhobílé barvy – Duch Svatý. Na jeho pohled nemůžu zapomenout. Tehdy jsem si myslela, že mne pohledem volá ke zpovědi. Teprve po uzdravení z velké bolesti, která následovala po obrovském zklamání a blamáži se zpovědí jsem pochopila, že mi říkal něco jako: „Proč mi nechceš porozumět?“ Moje bolest byla i Jeho bolestí, On nemohl být k tomu lhostejný.

Ve svých snech jsem několikrát zápasila se Satanem, a to v zjevné i skryté podobě. O našem novém knězi a o společenství, které pak kolem něho vzniklo, se mi zdálo už tři čtvrtě roku předem, ale snu jsem vůbec nerozuměla. Zdávalo se mi též o zjeveních Panny Marie.

Sen z konce srpna 1996: Byla jsem v Medžugorje. S jednou přítelkyní jsme si prohlížely růžence. Byly krásné, z bílých a světlounce zelených korálků. Najednou jsem si uvědomila, že se mi to jenom zdá a ve snu říkám: „Mně se zdá o růžencích, to jsou velké nepříjemnosti, utíkejme pryč!“ Utekly jsme.

 Na druhý den byla neděle a v rodné vesničce mého manžela byly slavné letní hody. Musela jsem jít, ale celý den jsem čekala nějakou katastrofu. Nedorozumění za nedorozuměním si od rána podávaly ruce. Obklopovala mne zvláštní, nepřátelská atmosféra. Věděla jsem, že mne muž u jeho rodiny zle pomlouvá, připisovala jsem to tomuto faktu, ale šlo o víc. Byla jsem přešťastná, když jsem se mohla vrátit domů a žádná katastrofa se nekonala. Jela jsem dříve než manžel, s ohledem na malou dcerku mi to bylo dovoleno. Jenomže jsem křičela „hop!“ dříve než jsem přeskočila. Manžel se vrátil domů o několik hodin později. Strašně na mne křičel – všechno, co jsem řekla a udělala bylo překrouceno, nepochopeno, zničeno. Jeho neurvalost mne do hloubi duše zranila. Na druhý den jsem se vystěhovala z ložnice  a přespávala v dětském pokojíčku. Víc než rok jsme byli s manželem na sebe jako kočka a pes, ani jsme spolu pořádně nemluvili. Samozřejmě že to bylo veliké zlo, neměla jsem se urazit a už vůbec ne stěhovat se do jiného pokoje. Bolestná záležitost nejen pro mne, ale i pro mého chotě. Na jedné straně mi to umožnilo chodit pravidelně každý pátek na mši svatou a do společenství. Nemusela jsem brát ohled na to, co si on o tom myslí. Na druhé straně se on silně zatvrdil proti církvi a dosud se „neodtvrdil“. Nebýt této tak bolestné události, kdoví, zda bych dokázala překonat respekt před názory manžela a strach před jeho odsuzováním a výsměchem. Kvůli upevnění se v Pravdě a další zdravý rozvoj duchovního života bylo společenství absolutně nutné: katecheze, společné modlitby vlastními slovy i modlitby růžence, přátelství s věřícími, časté účasti na bohoslužbách. Tohle je totiž jediná cesta, jak může duše jít vpřed po duchovní cestě. Duchovní růst znamená, že se duše učí důvěrnému a intimnímu životu s Bohem – být mu blíž, hledat a plnit Boží vůli. Reiki, jóga, různé směry New Age jsou všechno pouhý  klam.

Nejenom já, ale jak pozoruji, my všichni jsme zvláštním způsobem slepí, hluší, chromí a malomocní. Jediná opravdu užitečná duchovní cesta je ta, kterou nabízí církev katolická, totiž zcela se odevzdat Ježíši, všechny hříchy, slabosti, svou slepotu, hluchotu, malomocenství. Skrze svátosti, odpuštění a poslušnost vůči knězi. Zpověď je veliká a zatím nedoceněná svátost, ale opravdovou pomocí je až tehdy, když věříme svému zpovědníkovi, protože on je vůdcem duše a posloucháme ho. Kněz má totiž mimořádné dary a světlo Kristovo pro vedení duší. Dnes je velice rozšířen nešvar kněze kritizovat a pomlouvat, ale ne poslouchat. Jednou jsem slyšela, že v blízké farnosti je největším problémem kněz. Trochu jsem dotyčného znala, i poměry ve farnosti. Skutečným problémem nebyl kněz, ale neposlušnost věřících.

Jenom Ježíš nám může dát světlo, abychom sami sebe viděli pravdivě a sílu abychom to unesli. Jenom Ježíš může naši duši očišťovat, prosvětlovat a zdokonalovat a dělá to skrze své služebníky kněze. Když mu to dovolíme. Proti naší svobodné vůli Ježíš neudělá nic.

Po návratu z Medžugorje jsem se ve skupince reiki rodiny podělila o své zážitky z pouti. Jeden z přítomných tvrdil, že to všechno se dá zažít v meditacích. Věřte mi, nejde to! Nedá se to srovnávat. V žádné meditaci se nedá zažít to, co Ježíš uděluje duši když se jí dává. Praktikovala jsem různé meditace celá léta, můžu srovnávat. Při meditaci se člověk snaží sám zvednout z prachu a hledá cestu k Bohu, spojení s Ním. Stvoření to nepotřebuje, vždyť Bůh sám přichází k člověku, do jeho starostí. On, Stvořitel sám hledá své stvoření a prosí a nabízí Lásku a Spásu. Člověče, vždyť stačí jenom říct Bohu „ANO“, jako Panna Maria, přijmout Krista a nechat se jím proměnit. Jak jednoduché a zároveň jak těžké…

Nakonec ještě jeden sen, který nemám zapsaný v žádném sešitě, je však nesmazatelně zapsán v mém srdci. Znali jste léčitele Erbena? Tento člověk žil skandálně – měl například dvě ženy. Získal obrovský majetek tzv. léčením. Často o něm psal bulvár. Nechci ho posmrtně pomlouvat. Neměla jsem ho ráda, byl mi úplně protivný a myslela jsem si o něm, že slouží ďáblu. Jednou ráno jsem se v novinách dočetla, že známý léčitel Erben umřel. Následující noc jsem ho viděla ve snu. Vypadal stejně tak, jak jsem ho znala z bulvárního tisku. A přece jen byl jiný – byl totiž  POKORNÝ. Stál v pozadí nějaké jednoduché místnosti bez nábytku. Jenom vepředu byla pohovka a na ní spal obrovský pes s černočernou lesklou srstí. Přistoupila jsem blíže a chtěla psisko pohladit, vtom se pes vzbudil a cenil na mně hrozné zuby. Pes mi neublížil – jakoby mne neviděl. Polekala jsem se a vzbudila. Procitla jsem už s vědomím a věděním, co ten sen znamená. Okamžitě jsem vstala bez ohledu na čas a odešla do koupelny, kde jsem zaklekla a vroucně se modlila Korunku Božího Milosrdenství za záchranu toho nešťastného člověka, vlastně jeho duše. Vím, že nekonečně dobrý a milosrdný Bůh pana Erbena zachránil před peklem. Možná je v tom nejstrašnějším očistci, ale už ne v pekle, které mu hrozilo a činilo si na něj nárok. Ano, Satan a peklo je realita a není jedno, jaký život člověk žije. Vím, že ho Bůh skrze moji vroucí noční modlitbu zachránil, ale nečiním si nárok na uznání, tímto chci chválit a velebit Pána za tu milost, že si mne vybral jako prostředníka milosti potřebné k záchraně duše toho člověka. Bez Pánovy Milosti bych nedokázala uprostřed noci vstát, padnout na kolena a modlit se za člověka, který mi byl tak protivný.

Celkové hodnocení této etapy duchovního života, kdy jsem se snažila spolupracovat s podvědomím, není ani kladné, ani záporné. Možná by to byla užitečná věc, kdybych dokázala být k sobě pravdivá. Není to cesta k Bohu, ale může pomoci k sebepoznání z psychologického, ne z duchovního hlediska. Je to cesta k vlastní duši. Je dobré, že teď už trošičku rozumím poselstvím svých snů. Mohla by to být i dobrá terapie, ale pouze v případě, kdybych měla vedení. Někoho, kdo by tomu nejen rozuměl, ale uměl člověka i vést a koho bych mohla poslouchat. Avšak z hlediska svátostné zpovědi a vedení duše knězem je takováto terapie a touha po vlastním zdokonalení pouhou iluzí. Nic, opravdu nic se nevyrovná svátostnému životu. Jsem o tom pevně přesvědčena a stále se v této základní pravdě víry utvrzuji. Nesmírně si cením a jsem Bohu nekonečně vděčná za tak úžasné dary jako je služba církve skrze svátosti.