2.díl

ROK 1991 – ZEMŘEL MI OTEC.

V roce 1991 jsem byla zaměstnána jako prodavačka v novinovém stánku vedle našeho domu. Zpráva o odchodu mého otce mne zastihla právě tam, telefon do bytu jsme ještě neměli. Byla jsem překvapena svou vlastní bezprostřednou reakcí na tuto zprávu. Bolest, hrůza, pocit ztráty, zoufalý pláč… Vždy jsem byla přesvědčena, že až táta zemře, neuroním ani slzičku. Smrt vždy překvapí. Můj otec zemřel 27. dubna jako relativně mladý člověk ve svých 56-ti letech. Zemřel sám, opuštěný v nemocnici a já věřím, že po velkém utrpení. Jsem však pevně přesvědčena i o tom, že nekonečné Boží Milosrdenství mu darovalo před smrtí obrácení.

S manželem jsme přijeli do Nosic až v den pohřbu. S otcem jsem se mohla rozloučit v kapličce na hřbitově. Pohřeb byl velký, přišlo nezvykle mnoho lidí. Noc po pohřbu byla velmi zvláštní. Manžel ráno tvrdil, že nemohl spát a když přece jen usnul, spal špatně, neboť měl pořád pocit, že otec chodil po dvoře a zahradě a nahlížel do oken.

Já se za otce neustále modlila: „Bože, odpusť mu všechno, čím se na nás provinil, tak jako mu i já odpouštím. Přijmi ho do svého království…“ Ve své nevědomosti a naivitě jsem si myslela, že musím Bohu nabídnout nějakou velkou oběť, aby mne vyslyšel. Proto jsem Bohu slíbila, že přestanu kouřit – jen aby byl otec v nebi. Nevím, kdy jsem usnula, má modlitba plynule pokračovala i ve spánku. Najednou jsem si uvědomila, že spím, že tohle se mi jenom zdá: vedle mne na posteli ležela mrtvolka dítěte. Modlila jsem se stále dokola jednu a tu samou modlitbu a prosila Pána, aby mi dal znamení, že mne vyslyšel. Jako znamení jsem si vyprošovala, aby mrtvé tělíčko opět ožilo. Chtěla jsem to bezduché děťátko pohladit a hle – mrtvolka se mi zakousla do ruky!!! Bolelo to, chtěla jsem to setřást, ale ať jsem dělala co dělala, mrtvé dítě mou ruku nepustilo. V tom jsem se vzbudila hrůzou, zalitá studeným potem. Neskutečně živý sen! Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila, že se mi to opravdu jenom zdálo. Tento sen byl velice důležitým poselstvím pro můj další život, jakož i pro život mé rodiny, kterému jsem však nebyla schopna porozumět. Nikdo, komu jsem svůj noční zážitek vyprávěla, mi neuměl vidění vysvětlit. Sen jsem pochopila až po deseti letech, když se všechno to, co znamenal a předpovídal, vyplnilo. O tatínkovi se mi pak zdávalo často a každý den jsem se za něj modlila.

Jednou, 5-6 měsíců po jeho smrti, modlila jsem se v posteli před usnutím, jak už bylo mým zvykem: „Bože, odpusť mu všechno…“ Tu jsem zcela zřetelně slyšela hlas: „On tobě musí odpustit!“ V ložnici jsem byla úplně sama, ale ten hlas jsem slyšela zřetelně a jasně. Zároveň jsem v jediném okamžiku, v jediném zlomku sekundy „uviděla“ celou bídu mého vlastního provinění, obludnost mého hříchu vůči němu. Vždyť jsem pro něho měla ve svém srdci jen nenávist, nelásku, opovržení… Nikdy jsem ho neměla ráda a nikdy jsem si ho nevážila. Proto byl takový jaký byl. Celý život zoufale hledal lásku  a nikdy ji nenašel – ani u rodičů, ani v manželství, ani u přátel a známých, ba ani u svých vlastních dětí. Na jeho místě bych já byla stokrát horší! A on mne miloval, byla jsem jeho pýchou a hrdostí, jeho chválou… Jak je možné, že jsem byla tak slepá?! Proč mi nikdo neukázal na přikázání „cti otce svého i matku svou“…? Poznání, že jsem byla krutá a nespravedlivá k vlastnímu tatínkovi mne bolelo a styděla jsem se. Moje modlitba se změnila: „Prosím tě, můj Bože, odpusť mi, čím jsem se na svém otci provinila. Prosím Tě, milosrdný Bože, ať mi i můj táta odpustí. Je mi to moc líto…"

BOJ S KOUŘENÍM A LITMANOVÁ.

Od tátova pohřbu jsem začala zápasit s kouřením. Byla jsem vášnivý kuřák, kouření se mi líbilo i velice chutnalo. Bez cigarety jsem nevydržela víc než 2-3 hodiny. Stále jsem prohrávala. Pořád jsem sama sebe přesvědčovala: skončit s kouřením musím, slíbila jsem to Bohu, je to přece škodlivé, stojí to moc peněz, pokud s tím neskoncuji, nebudu moci jít duchovní cestou… Vše bylo marné! Pořád dokola jsem si říkala: „Od pondělí nekouřím… Od prvního nekouřím… Od zítřka nekouřím…Tohle je moje poslední cigareta…“ Těch posledních cigaret bylo možná stovky. Byla jsem slabá, pořád jsem padala. Styděla jsem se za sebe i za svou slabost a považovala jsem to za velký hřích – vždyť jsem Bohu slíbila, že kouřit nebudu. Sliby se musí plnit. Pocit viny a hanby mne dusil téměř při každé cigaretě, ale nedokázala jsem vlastní silou přestat. Po nějakém čase marného boje jsem se úplně přestala modlit. Styděla jsem se před Bohem za plané sliby a slabou vůli. Nic horšího jsem udělat nemohla! Bloudila jsem ještě víc, ztratila jsem blízkost milujícího Boha. Po nějaké době – trvalo to možná šest měsíců anebo i celý rok – jsem se k modlitbě opět vrátila. Modlitba mi opravdu chyběla. Bez modlitby není možné žít duchovním životem.

Tak utíkala léta. Můj duchovní život – to bylo něco jako ten dort, co upekli pejsek s kočičkou: skutečná všehochuť. Plavala jsem v moři polopravd, bludů, herezí a lží. Občas jsem zahlédla paprsek Pravdy, ale v bouřlivých vodách různých náboženských systémů a teorií se hned ztratilo. V takovémto duchovním zmatku jsem žila i v roce 1994, kdy jsem navštívila obec Litmanová. V této podhorské vesničce na Východním Slovensku blízko polských hranic se údajně dvěma děvčatům zjevovala Panna Maria. Mnoho zajímavého jsem o tom místě i zjeveních slyšela a četla. Do Limanové jsem byla hnána zvědavostí a touhou po Pravdě. V koutku srdce jsem doufala, že mi Panna Maria pomůže s kouřením. Ke zjevením docházelo každý měsíc pouze jednou – vždy v neděli po prvním pátku na hoře Zvir. Růženec jsem se už jakžtakž dovedla modlit. Nebylo to pro mne lehké. Tuto modlitbu jsem se modlila sama podle staré modlitební knížky. Poprvé jsem se tuto údajně jednoduchou modlitbu modlila 27. dubna 1992, na výročí úmrtí otce a za něho. Snažila jsem se modlit na kolenou. Nešlo mi ani jedno ani druhé: ani modlení, ani klečení. Vím ale bezpečně, že nekonečně milosrdný a dobrý Pán ocenil mou snahu a tátovi to bylo k užitku. Naučit se růženec je určitě lehké s někým, kdo to umí; já jsem byla sama a neměla jsem ani prostor pro modlitbu. Strach z výsměchu mně zavíral do koupelny, někdy jsem se mohla modlit v ložnici. Svůj vnitřní svět, myšlenkový i emocionální, duchovní život a modlitební řád jsem se za každou cenu snažila skrývat. Uzavírala jsem se do sebe stále víc.

Pán mne neopouštěl a dal mi dvě přítelkyně, se kterými jsem mohla o duchovním životě i božích věcech mluvit, ale růženec se neuměla modlit ani jedna. Jedna, stejně jako já, věřila každé herezi a bludu a jako první začala s léčitelstvím. Druhá se přidala k Apoštolské církvi a Pána Ježíše přijala za svého Pána a Spasitele. Já zatím ještě ne.

Stále jsem nechápala, z jakého důvodu lidé v kostele klečí, proč se má při modlitbě klečet. Vždyť Bůh je laskavý a milující Otec, proč tedy to „ponižování“? Také toto mne odrazovalo od katolické církve. O katolících jsem si myslela, že jsou netolerantní a že církev katolická nemá pravdu. Kromě klečení mi vadila i dogmata. Nechápala jsem smysl zpovědi – načpak se zpovídat knězi, vždyť Bůh nás miluje a když svých hříchů a provinění litujeme, tak nám i odpouští.

Takovýto byl stav mé duše v čase pouti do Litmanové.  Jeli jsme autem z Nosic tři: já, moje teta a bratr jako řidič. Cestu jsme nastoupili v noci ze soboty na neděli. Byl začátek května, počasí hezké a teplé… Podcenila jsem to a oblékla se nedostatečně, ani svetr jsem si nevzala. Na začátku cesty jsme se zasvětili Panně Marii a cestou jsme se modlili nebo bavili rozhovorem. Obdivovali jsme srpek měsíce, který nás provázel celou noc a říkali jsme si, že ten měsíček je znamením a symbolem Matky Boží, která ve skutečnosti jede s námi. Svěřili jsme se její ochraně.

Velice jsem se těšila na východ slunce. Jenomže když slunce vycházelo, projížděli jsme hustou mlhou a nic nebylo vidět. Konečně jsme z té mlhy vyjeli. Slunce už bylo dost vysoko. Na horizontu jsme uviděli úžasné znamení: velké červené slunce stálo nad kostelem vesničky pod námi a kříž na věži toho kostela se promítl do středu slunce. Všichni tři jsme chápali, že to není jen tak, že je to skutečně znamení, milost, dar, či jak to správně nazvat.

Celou cestu mi bylo zima a v Limanové, která je v horách, to bylo ještě horší. Klepala jsem se zimou až do poledne. Snášela jsem to lehce a s radostí, protože jsem tuto nepříjemnost nabídla Bohu jako oběť za obrácení nevěřících. V samotné Limanové jsem žádný zázrak nezažila, kromě těch, které se odehrávaly v mé duši. Například důvěrné chvíle v úzkém spojení s Bohem a Pannou Marií ve světničce, ve které docházelo ke zjevením. Ani nevím jak, najednou jsem byla na kolenou a bylo to krásné, vůbec ne ponižující! V hluboké modlitbě jsem úplně zapomněla na svět a čas. Zkušenost úchvatná a tajemná zároveň: nic zvláštního jsem neviděla a neslyšela a přece – tělem jsem byla na zemi, ale duší v nebi. Normálně není na takovou modlitbu čas, protože na toto místo posvěcené přítomností Matky Boží přicházelo v den zjevení obrovské množství poutníků a „mejdanem“ mohli lidé jenom projít. My jsme s Boží pomocí dorazili brzy ráno, návalu jsme se vyhnuli.

Na Zviru se složily dvě mše svaté. Jedna v řeckořímském ritu před zjevením a druhá byla katolická po zjevení. Před každou mší i po ní se lidé společně modlili růženec. Techniku růžence jsem konečně zvládla i já, v podstatě samouk. Nevysvětlitelně jsem začala toužit po zpovědi. Na hoře zpovídali kněží katoličtí i řeckořímští. Odvahu k tomuto kroku jsem nenašla, nebyla jsem ještě na tak velkou milost připravena. V čase zjevení lidé mlčeli a klečeli, po zjevení jedna z vizionářek nám odevzdala poselství Panny Marie. Znění poselství si nepamatuji, ale vím, že vizionářka byla zvláštním způsobem dojata, mluvení bylo pro ni problémem. Později jsem i já byla po  jednom hlubokém a zcela mimořádném duchovním zážitku jakoby duchem nepřítomná a mluvení bylo nejtěžší věcí na světě.

Domů do Nosic jsme se vrátili až k večeru. Celý den jsem skutečně vydržela bez cigarety. Děkovala jsem za to Matce Boží. Večer jsme se ale s bratrem strašlivě pohádali. Věřte mi, dalo mi velkou práci vzpomnět si, proč vlastně. Byla to hloupost a banalita. S bratrem jsem vždy dobře vycházela, milovala jsem ho od malinka a snažila jsem se pomáhat mu jak jsem jen mohla. A teď tohle! Myslím – ale můžu se mýlit – že nám Zloduch záviděl milosti, které jsme obdrželi a vyprovokoval zbytečnou hádku, abychom je zase ztratili. Znovu jsem sáhla po cigaretě a jela v tom znovu.

Mojí nejhlubší touhou bylo žít podle Mariiných poselství, ale stále jsem narážela. Překážky byly i ve mně samé. Když například Panna Maria říkala, že nemáme Boha hledat někde vysoko v oblacích, ale ve svém srdci, bylo to pro mne potvrzením, že meditace do středu srdce (Weinfurter) jsou správné, což byl samozřejmě nesmysl. Potýkala jsem se i s vnějšími překážkami. Několikrát jsem šla do kostela – nebavilo mně to tam, bylo tam „studeno“, věřící mne nepřijali, dívali se na mně podezřívavě. Alespoň se mi to tak jevilo. Hledala jsem pomoc i u kněze. Opět zbytečně. Nejenom že neměl na mně čas, ale ani nejmenší chuti věnovat se mi. Katolíci to u mne prohrávali na celé čáře. Nebýt Panny Marie, už bych zakotvila u „konkurence“. Kamarádka mne lanařila do Apoštolské církve a byly i jiné možnosti: Jehovisté, Adventisté, Hare Krišna… Zdálo se, že v jiných církvích a náboženských společnostech měli lidé krásné vztahy a novému příchozímu dávali okatě najevo, jak jim na něm záleží a jak je pro ně důležitý. Opojná záležitost, imponuje každému. Dnes už vím, že šlo o tak zvaný „lovebombing“, tedy bombardování láskou. Díky Bohu k vstupu do některé z těchto církví jsem měla vysloveně nechuť.

Věřila jsem Panně Marii, ale prakticky bylo nemožné podle toho žít. Modlila jsem se podle přání Matky Boží, přesto můj duchovní život byl jen chaos a zmatek, vždyť zároveň s modlitbou jsem dále praktikovala ve své podstatě okultní věci. Moje maminka, která se obrátila až po mně, mi poradila, abych se modlila za Pravdu. Měla jsem prosit a žádat Boha o poznání Pravdy, což jsem plná nadšení začala vytrvale a intenzivně praktikovat. V jedné jogínské knize jsem se dočetla, že je možné se do Boha opravdově zamilovat. Nejdřív má člověk zamilovanost hrát jako dobrý herec a později zjistí, že „hra“ je skutečností, že Boha opravdu miluje. Samozřejmě jsem se do toho s nadšením pustila. Jaké to je, když je člověk zamilovaný? Stále na milovaného myslí, stále touží po tom být s ním. Takhle jsem to i já dělala a s radostí jsem se do Boha zamilovala.

Další věc, která mne tehdy nesla, bylo hledání duchovního učitele. Ve své naivitě jsem si ho představovala jako nějakého guru. Hlavní břemeno hledání opět leželo na prosebné modlitbě k jedinému a pravému Bohu. Žila jsem sice v duchovním zmatku, přesto jsem se učila milovat Boha, mluvit s ním, prosit ho, chodit s ním, uléhat i vstávat s ním. Neúnavně jsem prosila o poznání Pravdy, která může být jen jedna a o duchovního učitele.

Dny ubíhaly jeden za druhým a nic se nedělo. Den „D“ přišel tichounce a nepozorovaně: 27. červenec 1995. V tento den jsem vykouřila svou opravdu poslední cigaretu. Nebylo ráno, nebylo pondělí, nebylo prvního. O té skutečně poslední cigaretě jsem si ani neřekla, že je poslední. Byl čtvrtek a svou poslední cigaretu jsem típla ve dvě hodiny odpoledne. Večer jsem měla radost, že jsem tak dlouho vydržela nekouřit a že jsem na zbytek dne na cigára úplně zapomněla. Nezapálila jsem si ani následující den a stále mne obklopovala jakási zvláštní radost. Vůbec jsem nebojovala, vůbec jsem nezápasila, prostě nic, jen radost. Tak to šlo 14 dnů. Žádná chuť na cigaretu, žádné abstinenční příznaky, jen úžasná radost. Skutečně až po dvou týdnech nekouření jsem dostala chuť zapálit si – to už mne ta zvláštní radost začala opouštět. S pomocí Boží jsem pokušení odolala, nepodlehla jsem a tak mám od kouření navždy pokoj. Jsem Pánu Ježíši nesmírně vděčná, že mne z nikotinového otroctví vysvobodil. Vím: je to nezasloužené a zázračné uzdravení. Skláním se před Tebou, Pane a děkuji…