4.díl

MEDŽUGORJE 1996 – TÝDEN ZÁZRAKŮ.

Na jednom setkání reiki rodiny přišla řeč i na křesťanství. Já jsem všem začala vysvětlovat, že ukřižování Pána Ježíše byla sprostá vražda. Tehdy jsem ještě vůbec nechápala svatá tajemství Ježíšova života a Jeho oběti, ale myslela jsem si, že vím všechno lépe než druzí. Odvěká lidská pýcha mne činila slepou, hluchou a malomocnou. Jedna paní docházející z vedlejšího městečka vykládala, že má souseda, vojáka z povolání. Byl to komunista a ateista jako vystřižený z Rudého Práva. Stala se však neuvěřitelná věc: tento člověk, podle nás duchovně mrtvý, navštívil Medžugorje. Po návratu se tak radikálně změnil, až se všichni diví – je to vůbec možné? Opustil armádu i komunistické učení, nevynechá žádnou mši svatou a je šťastný. Jak ta paní vyprávěla příběh vojákova obrácení, pocítila jsem v srdci velikou touhu navštívit toto svaté a požehnané místo. Rozum mne zrazoval – je to šílenství v naší finanční situaci, tak drahý výlet. Touha rostla a rostla, nedala se uspat, až jsem se konečně přihlásila na pouť. Pas jsem neměla, jenomže všechno vyřizování šlo jaksi obdivuhodně hladce, jakoby samo od sebe. Cestovní doklad jsem obdržela úplně bez problémů, bez dlouhých front a čekacích lhůt na úřadě. Největším problémem byl můj muž. Bála jsem se ho jako čert kříže – jak mu to jen říct? Věděla jsem, že nemáme na takové výlety peníze, přesto jsem se nechtěla vzdát. Věděla jsem přesně, co mi na to manžel řekne, což se pak i stalo. Mne už však nemohlo nic zadržet.

Od dubna 1993 jsem si pečlivě zapisovala svoje sny a vyhodnocovala je. Domnívala jsem se, že takhle budu spolupracovat se svým podvědomí a tím tedy se svou duší a tak budu rychleji duchovně růst a dělat pokroky na duchovní cestě. Rozum s intuicí a touhou pořád zápasily. Stále jsem váhala: jít, anebo podlehnout strachu z manžela a kapitulovat? Jednou, těsně před tím, než jsem usnula, položila jsem svému podvědomí přímou otázku s prosbou o jasnou odpověď. Jako odpověď mi přišel tento sen (16.5.1996):

Ve snu jsem se octla v nějakém obchodě s textilem. Pozorně jsem si prohlížela na regálech vystavené zboží. Obzvláště mne zaujala jedna tepláková souprava, ale nekoupila jsem ji a vrátila na místo. Hned po mně si tu soupravu prohlíželi nějací manželé, ale oni si ji vzali a položili do košíku. Při placení pokladní tu soupravu vzala a vybrala z ní poukázku na 50 tisíc korun. Tak ti manželé dostali zboží zadarmo a k tomu pěknou hromádku peněz. Po probuzení mi bylo ihned jasné, že když do Medžugorje nepojedu, nic se nestane, pojedu-li, nesmírně mne to obohatí. Symbolem Medžugorje byla tepláková souprava ukrývající úžasné bohatství. Musím podotknout, že 50 tisíc je pro mne opravdu obrovská a pohádková suma. Nikdy jsem tolik peněz ještě neměla, ani na vlastní oči neviděla. Padesát tisíc je pro mne stejné bohatství jako padesát milionů – stejně nedostupné.

Od tohoto dne jsem pak už jenom sbírala odvahu, abych to řekla manželovi. Věděla jsem jistě: ani kdyby mne vyhnal z domu, ani kdyby traktory z nebe padaly, už mne nic nemůže zastavit. Měsíc před plánovanou cestou jsem zvláštním způsobem onemocněla. Domů z práce jsem přišla naprosto zdravá. Během pěti minut jsem měla horečku skoro 39˚C. Bylo to zvláštní a prudké. Cítila jsem, jakoby mne svou zlobou napadl zlý duch. Zdálo se mi, že hořím a jsem uzavřena v ohnivém válci. Vrcholně nepříjemná záležitost, měla jsem obavy, zda do rána neumřu. Telefonovala jsem mamince do Francie, aby se za mne modlila. Stále jsem volala Ježíše a Marii o pomoc. Říkala jsem si, že se to stalo proto, že nejsem zakotvena v Ježíši. Prožila jsem krušnou noc duchovního zápasu spojeného s nepříjemným tělesným stavem. Ráno jsem vstala úplně v pořádku. Žádná horečka, žádná slabost, prostě nic.

Tři dny na to mne zklátil silný zánět průdušek, který nechtěl ustoupit. Do Medžugorje jsem jela s antibiotiky. Tato pouť mne vytrhla z drápů zlého ducha, je samozřejmé, že zuřil. Možná se mýlím, možná šlo o zcela normální onemocnění, jen se zvláštním průběhem. Není se co divit, do práce jsem nepřestala chodit, proto antibiotika nezabírala. Na tu dalekou cestu za Matkou Boží jsem nastoupila nemocná nejen tělesně, ale i duchovně. Na čtení jsem si s sebou vzala knížku „Borupské poselství“, která představovala Pána Ježíše jakoby byl mimozemšťanem.

Radost, zvědavost  pocit osvobození od strachu, starostí a problémů mne ovládl ihned, jak jsem odešla z domu. Druhého dne dopoledne jsme byli na místě. Cestou mne až k slzám dojímaly stopy po hrůzné vojně v bývalé Jugoslávii – rozstřílené a vypálené domy, celé vesnice opuštěné, dlouhé úseky zaminované… Skutečně: bylo to jiné v televizi, tváří v tvář skutečnosti jsem nemohla zůstat lhostejná.

Medžugorje mne přivítalo velkým problémem: Zdálo se, že pro mne a pro několik dalších lidí nebylo zajištěno ubytování. Majitel domu, ve kterém jsme měli přespávat, už neměl volné místo. Zavedl nás na půdu, zaprášenou a špinavou. Místo nevhodné, nezařízené, ani lůžka, ani lehátka, jen zaprášená betonová podlaha, hygiena žádná. Ti smělejší to odmítli. Najednou jsem spolu s nimi stála bezradná na dvorku. Podlehnout zoufalství jsem nechtěla, raději jsem v duchu úpěnlivě prosila o pomoc tu, která mne na toto místo pozvala. Prosila jsem naši nebeskou Maminku, aby mi dala postel s ohledem na moje nemocné průdušky. Ihned ke mně přistoupila neznámá žena, jestli bych si nevzala její lůžko, protože ji pozvali nějací známí do jiného domu. Úžasné, jak rychle to Panna Maria zařídila! Další překvapení mne čekalo na pokoji – měla jsem postel vedle paní z našeho města, se kterou jsem se seznámila cestou. Matka Boží i moje se opravdu o mne celý týden příkladně starala, jako skutečná maminka.

Velmi mne trápíval kašel, hlavně v noci. Večer před spaním stačilo Maminku poprosit, abych v noci nekašlala a nerušila ostatní – bylo nás na pokoji šest žen. Skutečně jsem byla pokaždé od kašlání osvobozena. Panna Maria byla tak neuvěřitelně přítomná, měla jsem pocit, že mne vede za ruku. Nádherná jistota a realita – Matka Boží i naše je zde a pečuje o každého z nás.

První den mého pobytu – byl pátek 21. června – jsem se nejdřív zúčastnila mše svaté v kostele. Tato pouť byla u příležitosti 15. výročí zjevení a do Medžugorje se sjelo z celého světa obrovské množství poutníků. V kostele byly slouženy mše jedna za druhou, vyžadovalo to velkou disciplínu. Odpoledne jsme měli v lesíku za školou setkání s otcem Zovkem. Otec Jozo Zovko byl farářem v Medžugorje když zjevení začala a byla mu udělena  ta výjimečná milost Pannu Marii také vidět. Každý poutník dostal od něho dárek – obrázek svaté Panny. Dojetím jsem nemohla ani mluvit. Je to člověk skutečně výjimečný, plný Ducha Svatého, který viděl i do našich srdcí.

Pobývala zde na návštěvě i paní Hilary Clintonová, manželka tehdejšího prezidenta USA. Kromě ní byl zde přítomen chorvatský prezident a mnoho dalších známých lidí. Večer se konal koncert, na kterém vystoupil světoznámý José Careras. Vstupné bylo pro mne nedostupné.

Druhý den, v sobotu dopoledne pršelo. Setkávali jsme se v lesíku u školy, kde jsme se dověděli program na celý den. Dr. Mráček nám vyprávěl o historii zjevení. Jak to začalo, pokračovalo, jaké je to teď, co asi bude dál a o pravosti zjevení. Tady jsme se všichni čeští poutníci společně modlili růženec. Všechno bylo nadmíru zajímavé, přesto, že historii zjevení jsem znala z knih a časopisů pana Mráčka téměř nazpaměť.

V sobotu bylo v plánu setkání s vizionářkou Vickou, na to jsem se velmi těšila. Medžugorje bylo zcela přeplněno poutníky, skupina za skupinou se střídaly na dvoře Vicčina domku. Museli jsme čekat snad dvě hodiny, než jsme se i my dostali na řadu a zůstali stát kolem Vicky. Vizionářka stála na schodech domu, všichni jsme ji mohli dobře vidět. Obdivovala jsem ji – jednoduchou, skromnou a pokornou ženu, její vytrvalost a vlídnost ke každému člověku. Určitě ji musely ty nekonečné davy zvědavců zmáhat. Úsměv z její tváře a laskavost z jejího srdce se neztratily. Bez mimořádných Milostí Božích by to asi nešlo, každý takzvaně „normální“ člověk by to už dávno vzdal, ale ona ne! Musela už padat únavou, ale i tak se na každého usmívala, každého přijímala s vlídnou dobrotou, se srdcem dokořán. Do mé duše skrze její obětavou službu padaly Milosti jako déšť.

Cestou zpět do místa ubytování to na mne tak dolehlo, že jsem vnitřní tlak Božích obdarování nemohla vydržet bez slz. Nahlas jsem brečela a bylo mi jedno, že se lidé za mnou ohlížejí: „Bože, smiluj se nade mnou! Osvoboď mne z otroctví hříchu. Ježíši, rozbij pouta, která svazují moji duši…“ Nekonečně milosrdný Pán se mne ujal. První paprsek světla pronikl do mé duše už v roce 1990, ale po obrácení prakticky až do této chvíle jsem chodila v šeru, ne ve světle. Stav duše byl ani světlo, ani tma. Opravdové svítání začalo až teď. Chvála Tobě, Pane!

Večer další překvapení: mimořádné zjevení pro vizionáře Ivana na Podbrdu, místě prvního zjevení, v deset hodin večer. Téměř jsem zabloudila, ale Maminka mi pomohla dostat se na místo včas. Ivana jsem ani nezahlédla, byla už tma a lidí – no hlava na hlavě. Někteří lidé tvrdili, že na začátku zjevení viděli záblesk světla. Věřím tomu, ale já jsem neviděla nic, to světlo mi připadalo jako blesk z fotoaparátu a byla jsem příliš unavena, takže mi to bylo jedno. V čase, kdy Ivan rozmlouval s Pannou Marií bylo naprosté ticho. Pak Královna Míru odešla do nebe. Její poselství bylo překládáno do jednotlivých národních jazyků. Byla jsem opět dojata, když jsem uslyšela, že Maminka nám všem přítomným požehnala a přijala nás do svého srdce i s našimi rodinami. Ani nevím, jak jsem se z Podbrda dostala zpět: byla už noc, lidí kolem jak mravenců a všichni – až na mne – měli baterky. Lidé byli laskaví a tolerantní, jeden druhému si pomáhali. Z Podbrda jsem v podstatě byla „snesena“ lidmi kolem mne… Zde byl opravdu člověk člověku člověkem a zapomínat na sebe bylo snadné.

V neděli jsme měli mši svatou v kruhovém presbytáři za kostelem. Program poutě pokračoval v lesíku za školou svědectvím uzdravených narkomanů, přednáška dr. Mráčka, modlitby růžence, diskuse. V pondělí 24. června byl v plánu výstup na Križevac. Tohle byl vlastně výroční den zjevení, ale slaví se až den následující, kdy Matka Boží poprvé k dětem promluvila. O svátku svatého Jana ji děti jenom viděly.

Obávala jsem se, že až na vrchol nedokážu vyjít. Přece jsem to chtěla alespoň zkusit. Vzdát se předem bylo nesmyslné. Cestou nahoru jsme se modlili křížovou cestu u jednotlivých zastavení. Modlitby vedl kněz. Byla to moje úplně první pobožnost křížové cesty. Nevycházela jsem z údivu, ustavičně jsem žasla nad tím, co se kolem děje. Viděla jsem jednu starou paní na vozíčku, jak ji čtyři muži vynášejí nahoru. Viděla jsem mnoho poutníků, kteří stoupali vzhůru bosí po cestě plné ostrých kamenů. Viděla jsem mladou, krásnou Japonku, jak jde o dvou berlích. Šlo jí to pomalu a těžko. Kdoví, kolik nesnází a bolestí musela překonat. Na výraz její tváře do smrti nezapomenu: směs lásky a odhodlání. Nevím, zda to dokázala, jisté je, že já v její situaci bych se vůbec neodvážila do něčeho tak těžkého pustit.

Na vrcholu jsem se nejdřív čelem, pak celým tělem přitiskla k betonovému kříži. Opět mne uchvátilo nebe. Zapomněla jsem na čas a prostor. Zažila jsem to už vícekrát a protože to neumím nijak popsat, říkám, že Bůh se ke mně sklonil, vzal mne do náruče a já jsem jako dítě odpočívala na Jeho srdci. Moje přítelkyně zažívá občas něco podobného. Popisuje to jako koupel Boží Lásky, prostě – „koupat se v Boží Lásce“. Kdyby jenom lidé věděli, jak je Boží Láska nádherná… Můj Bože, vroucně Ti děkuji, že jsi mi to dal poznat.

Z vrcholu hory Križevac byl nádherný výhled široko daleko. Po krátkém občerstvení jsme se vydali na cestu dolů. Vzala jsem si s sebou málo vody a koupit jsem si ji nemohla. Byla jsem chudá jako kostelní myš. Neměla jsem dostatek ani oblečení, ani peněz. Sestup byl mnohem těžší než výstup. Pro mě o to víc, že jsem trpěla velkou žízní. Cestou ke kostelu jsem se už jenom vlekla z nohy na nohu, totálně vyřízená. Myslela jsem, že už ani nedojdu. Ale došla jsem. Nabrala jsem si vodu z pramene před kostelem a asi půl hodinky poseděla na lavičce. Síly se mi zázračně vrátily, jako po několikahodinovém spánku. V Medžugorje prostě můžete prožít zázrak na každém kroku.

Večer byla mezinárodní mše svatá a od 22.30 hod. do půlnoci se konala adorace vedená otcem Slavkem Barbaričem. O chvalozpěvy se postarali členové komunity Cenacolo. Cítila jsem se jako vyschlá houba, kterou někdo položil do misky s vodou. Nasávala jsem Milosti Boží tak lehce jako plíce vzduch při dýchání, jako vyprahlá poušť déšť.

Po adoraci se o velký rozruch postarala jedna mladá Chorvatka, posedlá zlým duchem. Vulgárně klela, proklínala Boha, popírala Pannu Marii i Medžugorje. Otec Slavko vzal monstranci s Pánem Ježíšem ve svátosti a šel k ní. My ostatní jsme se spontánně modlili za její vysvobození. Stála jsem příliš daleko, vůbec jsem nemohla vidět, co se pak stalo, ale zlořečení ustalo. Říkalo se pak, že ta žena upadla do něčeho jako bezvědomí. Otec Slavko nedovolil nikomu, aby se jí dotýkal, prý až se probere, nebude o ničem vědět. Bylo-li to opravdu tak, nevím.

V úterý 25. června byl hlavní den oslav. Nejdůležitější ze všech oslav byla mezinárodní mše svatá, které se zúčastnily nespočitatelné davy lidí. Každá mše svatá na tomto požehnaném místě trvá nejméně tři hodiny. Přesto nikdo nespěchá a nikdo neodchází dřív. Před každou mší je společná modlitba růžence, pak vlastní bohoslužby, po mši svaté se modlí vizionáři tzv. „medžugorský růženec“. Následuje další pětidesátkový růženec. Právě zde člověk může nejrychleji pochopit, co to vlastně je modlitba, co to znamená modlit se srdcem. Zde se nikdo nikomu nesměje. Vidět klečící a modlící se lidi vedle cesty je zcela normální. Fronty před zpovědnicemi jsou od rána do večera dlouhé. Medžugorje je nebe na zemi. Úžasný klid, pokoj, síla, odpuštění a skutečné bratrství mezi lidmi.

Já jsem ale nebyla na tom zrovna nejlépe. Přistupovat ke svátostem jsem nemohla. Cítila jsem se méněcenná a opovrženíhodná. Stále intenzivněji jsem toužila po svátostném životě. Svaté oběti ve mši jsem nerozuměla, ale byla jsem s Bohem, který mne naplňoval radostí. Při pozdvihování se na obloze ukázal zázrak – slunce začalo rotovat a měnit barvy. Neobyčejný jev vidělo mnoho lidí, ale je zajímavé, že ne všichni. Na první pohled jsem ani já nic neviděla. Až když jsem se podívala podruhé. Do slunce jsme se mohli dívat očima, bez slunečných brýlí, slunce neoslepovalo. Sluníčko takhle radostně tančilo až do konce mše. Po mši jsme před kostelem potkaly pana Mráčka a řekly jsme mu o tom podivuhodném slunečním tanci. Pan Mráček řekl, že to neviděl, ale že je to velká Milost Boží. Dnes bych už tanec slunce pravděpodobně ani já neviděla. Jednoduše proto, že bych byla ponořená do tajemství odehrávající se na oltáři… Ono ani ten samotný sluneční tanec nebyl tak důležitý, jako milosti, které z toho úkazu plynuly.

Rotaci slunce jsem pak mohla sledovat ještě další dva dny, ale už bez těch velkých milostí a bez vnitřního prožívání. Cestou domů se něco v hloubi celé mé bytosti dělo, nevím co. Cítila jsem se velice rožněžnělá, vděčná a dojatá. Atmosféra v autobusu byla celkově úplně jiná než cestou tam. Růženec jsme se nemodlili z povinnosti, ale s vroucností a celým srdcem. Konečně jsem mohla říct, že se umím modlit celý růženec – radostný, bolestný i slavný.

Domů jsme se vrátili druhý den ráno. Moje maminka byla na pár měsíců z ciziny doma a ten týden, co jsem byla mimo domov, trávila u nás. Těšila jsem se na to, jak manžela obejmu a všechno mu povykládám. Ale jak už to bývá – zase mne zradila moje vlastní pýcha a ublíženost. Místo manželovi, hodila jsem se kolem krku mamince… A tak jsem znovu všechno prohrála. On se zatvrdil ještě víc. Tentokrát to byla jen moje vina. Na omluvu můžu říci jen to, že jsem se bála výsměchu a odmítnutí. Toho se mi taky vrchovatou měrou dostalo. Možná, kdybych udělala, k čemu mne nabádala Panna Maria, mohlo všechno dopadnout jinak. Přesto je Medžugorje pro mne mezníkem – stala jsem se úplně jiným člověkem.

Bylo mi jasné, že dále nemůžu žít jako dosud. Jak tedy žít? Hrozně mne to táhlo do kostela, ale nechtěla jsem chodit do našeho. Tam jsem zažila jen zklamání. Rozhodla jsem se chodit do kostela v sousední farnosti – je to blízko, problémy s dopravou žádné. Než tak učiním, chtěla jsem ještě naposledy zajít do našeho kostelíčka – sentimentálně se rozloučit.