6.díl

MEDŽUGORJE 1997 – MODLITEBNÍ FESTIVAL MLÁDEŽE.

Společenství věřících pravidelně se scházející na faře kolem kněze bylo pro mne opravdovým požehnáním. Konečně jsem někam patřila, konečně jsem našla stejně smýšlející lidi a konečně jsem mohla poznávat Pravdu: Krista a církev. Doma mi nerozuměli, byla jsem jen hloupou pomatenou ženskou, která všechno zkazí. Mysleli si, že jsem propadla nějaké sektě okrádající lidi o svobodu. Katolická církev však dává nejvíc svobody. Moji blízcí nechtěli tolerovat, že nepatřím jen jim, ale i Bohu, že nemám jen tělesný, ale i duševní a duchovní život. Hluboká propast mezi mnou a manželem byla stále větší. Nejednou jsem ho prosila o církevní zplatnění manželského svazku, ale nechtěl ani slyšet, a to ani v případě, že by ho to nestálo víc než jeden podpis do matriky, kvůli kterému by ani z domu vyjít nemusel. Všechno bylo marné.

Moje práce byla pro mne jen vězením, ale s Pánem Ježíšem Kristem jsem to snášela vcelku dobře. Zákazníků bylo zoufale málo, vydělat se nedalo, ale měla jsem čas na modlitbu, duchovní cvičení a rozjímání. Synové se mi odcizili, manželova rodina mne odsuzovala. Ať jsem udělala či neudělala cokoliv, vždy bylo všechno špatně. Pouze dva lidé mě měli rádi a přijali mne takovou, jaká  jsem: moje malá dcerka a maminka žijící dva a půl tisíce kilometrů v cizině. Rodinný život a zaměstnání – pořád jen krok od naprostého zoufalství. No i kdyby mne chtěli zabít, nevzdala bych se Krista a důvěrného života s Ním.

Jednou mi pan farář řekl, že jsem zodpovědná i za duchovní život svých dětí a do kostela bych měla vodit alespoň Darinku, protože s kluky už nic nezmůžu. Věřila jsem a chápala jsem to, ale byl to zdroj dalšího těžkého utrpení: manžel byl rozhodně proti tomu, abych svým šílenstvím nakazila i to nevinné dítě.  Jak jsem měla vyhovět požadavku kněze i manžela? Koho poslechnout – kněze anebo muže? Bylo to tak těžké! Cítila jsem se jako zrníčko mezi dvěma mlýnskými kameny. Strašně jsem se svého muže bála. Každou neděli jsem musela zápasit se strachem a zoufalstvím. Odsuzoval všechno, co jsem dělala a nenáviděl vše, co jsem milovala. Já ale nemohla jinak! Kdybych poslechla muže, postupně bych ztratila víru, tím bych přišla o podíl na životě Božích dětí. Nejen v neděli, ale i v pátek jsem překonávala hory strachu – proti společenství se zatvrdil ještě více než proti nedělní bohoslužbě. Podle něho a jeho stejně smýšlejících příbuzných byl náš kněz fanatik a společenství nebezpečnou sektou. Porozumění mezi námi v té době vůbec nebylo možné. Chápala jsem je, na jejich místě bych smýšlela stejně – i já byla přece ateistkou. Zároveň jsem jasně viděla tu propast mezi mnou a jimi, propast mezi životem jen tělesným a životem s podílem na nebeských radostech. Zároveň jsem si byla vědoma toho, že vysvětlit někomu jaké to je žít s Bohem, je prostě nemožné. Jako když člověk spí – nejí, nepije, neslyší, nevidí. Spícímu budete marně popisovat nádhernou barevnost duhy. Neslyší a nerozumí. Tak i člověku, ve kterém duše spí, nevysvětlíte nádheru neviditelného světa, realitu duchovní sféry.

Toužila jsem, abych mohla manžela poslouchat, abych se ho nemusela bát a abych nemusela stále bojovat – se svým strachem, se sebou, s manželem, s hříchy, s hmotným nedostatkem… Horoucně jsem toužila po svátostném životě, touhou, která byla každým dnem silnější, ale ani to nebylo možné. Ať jsem se otočila na kteroukoliv stranu, všude zeď… A aby toho nebylo málo, trpěla jsem častými migrénami. Touha po ještě užším spojení se Spasitelem mne vehnala až do zpovědnice (v Půchově). Rozhřešení jsem samozřejmě dostat nemohla, pokud nebudu mít církevně platné manželství. Jak z toho kolotoče ven? Mám se vzdát víry a podlehnout manželovi? Daru víry si cením více než daru života, to nejde. Když jsem se nezbláznila tehdy, už se nezblázním nikdy…  Sílu unést ten přetěžký kříž jsem dostávala v kostele na kolenou a ve společenství na faře.

Dnes jsem ráda, že jsem to všechno vytrpěla a že jsem nepodlehla ani vlastnímu strachu, ani naléhání manžela. Protože pokoj v rodině bych stejně nezískala. Naopak, byla bych zklamána a nešťastná. S Boží pomocí je to všechno za mnou.

V roce 1997 jsem opět jela do Medžugorje. Co všechno jsem kvůli té pouti musela vytrpět, nebudu popisovat. Jak úplně jiná to byla cesta, než před rokem: nejela jsem sama, ale s důvěrnými přítelkyněmi ze společenství. Věděla jsem, co mne čeká. Při první návštěvě jsem dostala dar modlitby, proto jsem se uměla obstojně modlit, byla jsem uzdravena ze svých bludů. První cestu charakterizovala zvědavost a nejistota; druhou radost a nedočkavé očekávání. Skutečně: nebyla jsem zklamána, dostala jsem víc než jsem čekala a doufala. Jak se člověk cítí v Medžugorje se nedá popsat, to se musí zažít. Atmosféra modlitebního festivalu byla prostě úžasná. Svornost, bratrská láska, ohleduplnost jednoho vůči druhému byla všudypřítomná a téměř hmatatelná na každém kroku. Vzácné místo, kde se nebe spojuje se zemí. Žádný strach, starosti ani problémy nekazily mé štěstí. Panna Maria pečovala s láskou a jemnou pozorností i o ty nejmenší záležitosti.

Jednou jsem šly všechny společně na místo prvních zjevení, na Podbrdo. Příjemná procházka. Na místě jsme trochu poodešly stranou a modlily jsme se růženec. Už jsme modlitbu končily, tu jsem byla zvláštní silou přitahována ke kříži s Ukřižovaným. U kříže stála nějaká paní, hlavu skloněnou v hlubokém rozjímání, jednou rukou se dotýkala nohou ukřižovaného Pána. Řekla jsem si, že hned, jak ta paní odejde, obejmu kříž a budu se modlit. Najednou jsem cítila, že nemůžu čekat: jako když silný magnet přitáhne špendlík, tak jsem se i já přilepila ke kříži. Klečela jsem pod pravicí Krista a objímala kříž. Pán se ke mně sklonil, objal mne a řekl:

„STÁLA JSI MI ZA TO…“

Nedá se popsat slovy lidskými ani andělskými, co jsem prožívala. Pánova slova jsem neslyšela ušima, ale srdcem. Mou duši zaplavila řeka nebeské blaženosti. Obrovský přetlak štěstí nešlo jinak unést, nežli pláčem. Brečela jsem jako nikdy v životě a nemohla jsem se od kříže odlepit. Nic tak krásného jsem neslyšela ani do té doby, ani od té doby… Šla jsem životem přesvědčena, že za nic nestojím, že všechno jenom pokazím a rozbiji, že čeho se dotknu, to se mi pod rukama rozpadne. A najednou slyším: „STÁLA JSI MI ZA TO!“ Co všechno musel Ježíš vytrpět – kolik to bylo bolestí duševních i tělesných, kolik utrpení , hanby, nevděku! Člověk nikdy nedosáhne na dno tohoto obrovského a hlubokého tajemství, nikdy ho úplně nepochopí. On ale říká: „STÁLA JSI MI ZA TO!“

Nevím, jak dlouho to trvalo. Čas a prostor zanikli. Moje přítelkyně to všechno viděly, ale nevěděly, co se děje. Neptala jsem se jich, co vlastně viděly a jak jsem vypadala. Jen M. mi řekla: „Už jsme myslely, že tě budeme muset odnést dolu i s křížem.“ Na kolenou  jsem neměla vůbec žádné otlačeniny od kamenů na kterých jsem klečela. Celý zbytek dne jsem byla z toho jaksi „vyjevená“, v duši to stále pracovalo a Ježíš se dotýkal všech zranění a uzdravoval každou bolest. Možná jsem sem-tam řekla něco „z cesty“. Dlouho jsem byla úplně pohroužena do Jeho uzdravující Lásky.

Ještě stále čerpám z tohoto setkání s Ježíšem – ráda k němu přicházím se všemi bolestmi a těžkostmi, ale i s radostmi. Neustále mám na paměti Jeho „Stála si mi za to.“ Moje srdce je plné vděčnosti a lásky. Vím, že Ježíš právě toto říká každému člověku, sklání se s láskou ke každé lidské bytosti. Čím to jen je, že jsme vůči Jeho Lásce natolik slepí?

Moje touha po svátostném životě a hlavně po přijímání Pána Ježíše v Eucharistii velice vzrostla a pociťovala jsem to jako křivdu, že tolik lidí si této svátosti neváží a Tělo Pána Ježíše přijímá nehodně a bez úcty a lásky – a já abych umřela touhou. A přece – i tuto věc si Pán vzal za svou.

Noční adorace v prostoru za kostelem vedené otcem Slavko Barbaričem bývaly krásné a nezapomenutelné. Během poslední adorace v čase našeho pobytu řekl otec Slavko, že ponese Pána Ježíše všemi řadami a že když Pán v nejsvětější svátosti půjde kolem nás, máme mu odevzdat náš největší problém; to, co nás nejvíce trápí. Problémů a starostí jsem měla tolik, že jsem nevěděla, co vlastně mám Pánu Ježíši dát, za co prosit. Z tohoto důvodu jsem nejdříve prosila Pannu Marii, ať mi ona sama vnukne, za co je potřeba se modlit. Když pak Pán Ježíš v nejsvětější svátosti procházel kolem mne, zcela spontánně jsem se modlila: „Drahý Ježíši, prosím Tě, uzdrav moje manželství!“ Opravdu Boží vedení – vždyť touhou mého srdce bylo spíše osvobodit se z toho nešťastného a zraňujícího svazku.

Ráda vzpomínám i na noční bdění na Križevaci. Bylo tam příliš mnoho lidí, prostě hlava na hlavě, takže si nebylo kam sednout, natož lehnout. Pán nás posiloval, bez Jeho pomoci nebylo možné vydržet celou noc stát na nohou  v stísněném prostoru stovek poutníků. Svatá liturgie na vrcholku hory začala s prvním slunečním paprskem. Touto mší svatou skončil můj zatím poslední pobyt na tomto svatém místě, na místě mimořádných milostí Božích jakým Medžugorje bezesporu je. Věřím, že se tam ještě vrátím, a to v čase denních zjevení. Matka Boží se zjevuje ještě třem vizionářům již plných 21 let.

Po návratu jsem měla pocit, že se nic nezměnilo. Modlitba se mi stala dýcháním duše, bez modlitby jsem nemohla být ani hodinu. Manžela jsem nechtěla provokovat a „modlitebnou“ se mi stala koupelna. Zde jsem se mohla zamknout a pračka je  tak nízká, že k ní mohu pohodlně zakleknout. Hlad po modlitbě a úzkém spojení s Pánem skrze modlitbu měly i ostatní moje přítelkyně. K společenství rodičů na faře přibyly další: scházely jsme se v bytě u paní A. protože jsme se zapojily do hnutí „Modlitby matek“ a založily jsme večeřadlo s Pannou Marií. Další večeřadlo bylo opět na faře. V mém srdci zářilo stále jasnější světlo, ale doma vládla naprostá temnota. Ani náznak zlepšení.

DARINKA A ZLODUCH. 

Velikým povzbuzením a radostí bývaly pro mne návštěvy u bratra v Nosicích. Pokaždé jsem pociťovala velkou úlevu, vždyť jsem mohla být alespoň na chvíli, na pár dnů, sama sebou. Po jedné takové návštěvě jsem si přinesla slovenské učebnice náboženství – rozhodla jsem se učit Darinku. Mohly jsme tak činit pouze tajně, když muž nebyl doma. Stále jsem se ho bála. Hned při první hodině se Darinka najednou podivně zarazila, upřeně civěla na jedno místo na zdi za mnou. Polekala jsem se: „Co je? Co se ti stalo?“ Odpověděla mi, že viděla nějakého netvora, snad čerta. Nebrala jsem její sdělení vážně – něco takového přece vůbec není možné! Odbyla jsem ji vysvětlením, že se jí to jenom zdálo, že jde o výplod bujné fantazie a budeme muset omezit televizi. Při tom zůstalo. Počáteční nadšení pro výuku náboženství velmi brzy opadlo. Pro svou nedůslednost, zbabělost a lenost vyučování zůstalo stát na mrtvém bodě.

Po několika měsících jsem zjistila, že se s Darinkou něco děje. Bývala vystrašená, vyjevená, někdy nepochopitelně zlá a neposlušná, nechtěla spávat, bála se ve svém pokojíku. Dověděla jsem se neuvěřitelnou věc: Darince se zjevuje Zlý duch a trápí ji!!! Zpočátku jsem tomu vůbec nemohla uvěřit. Avšak odpovědi na otázky mne přiváděly v úžas. Přikázala jsem jí, ať mi nakreslí, co vlastně vidí. Nakreslila toto:

Ptám se jí: „Co to je? Vždyť to nemá tvář!“

Darinka do té doby velmi pěkně kreslila a myslela jsem, že má výtvarný talent. Její odpověď: „Ono to žádnou tvář nemá.“

„Co je tohle?“

„To jsou oči.“

„A tohle je co?“ – já myslela, že nakreslila nějaké hory. Darinka odpovídá: „To je oheň.“

Umíte si představit, jak jsem z toho byla úplně vedle? Pak jsem se ještě dověděla, že tu obludu vidí všude kolem sebe – nad sebou, pod sebou, před i za sebou, dokonce i když má zavřené oči. Hrůzou mi naskočila husí kůže…. Musela jsem jí uvěřit. Dítě jejího věku jsi prostě něco takového není schopno vymyslet. Každé dítě nakreslí tvář tak, jak ji vidí u jiných lidí. Byla jsem zoufalá a nevěděla jsem, co dělat. Jen jsem se vroucně modlila o Boží pomoc a radu. Situace se zhoršovala. Byly chvíle, kdy Darinka byla velice zlá a nevěděla jsem si s ní rady. Až když záchvat vzdoru a zloby přešel, pochopila jsem z jejích slov, že ji Zloduch vybízí ke zlému konání a trápí ji. Nutí ji například ublížit spolužačce, neposlouchat, něco rozbít, do něčeho kopnout.

Myslela jsem, že se to všechno děje proto, že Darinka není pokřtěná a proto si Zlý na ni dělá nárok. Napadlo mne, že se musím poradit s knězem a nechat dcerku urychleně pokřtít. Dodala jsem si odvahy (při mé příslovečné zbabělosti to věru nebyla snadná věc) a zašla jsem za našim panem farářem. Duchovní správce mne pozorně vyslechl, ale s křestem vůbec nespěchal. Řekl, že je to veliká milost – něco podobného jako vidět Pannu Marii, i když nám se to tak nejeví. Poradil nám bránit se mocí Ježíše Krista a svěcenou vodou. Darinka se měla naučit větu: „Ve jménu Ježíše odejdi!“ Já byla zklamána z toho, že dívenka nemůže být pokřtěna. Pustily jsme se přesto s velikou vervou do nerovného boje. Celý náš byt jsem vykropila nejdříve vodou z Medžugorje, pak svěcenou vodou a celý byt jsem prohlásila za Ježíšovo království. Pozvala jsem do našeho domova Ježíše a poprosila ho, aby zlé duchy vyhnal. Tam, kde je Ježíšovo, nemůže být Stanovo. Ježíš je vítěz!

Darince to nějakou chvíli trvalo, než se naučila přemoci hrůzu z děsivého vidění a používat tu jednoduchou větu. Bojovaly jsme i s růžencem a zasvětily jsme se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Nebylo to hned, ale po nějakém krátkém čase Zloduch přestal dcerku trápit.

A co na to můj manžel? Nuže, jak jinak – vysmál se nám. Samozřejmě tomu nevěřil tvrdíce, že jako dítě taky všelicos „viděl“ díky své bujné fantazii. A pokud opravdu něco vidí, tak patří do blázince.

Darinka se přece jenom křtu dočkala. Po několika měsících přípravy přijala svátost křtu 29.8.1999.