7.díl

ZPOVĚĎ.

Po druhém návratu z Medžugorje mou duši spalovala velká horečka touhy po svátostném Kristu a beznadějnost ohledně naplnění toužebného přání. S manželem jsme žili ani ne jako bratr a setra, ale spíše jako dva cizinci – každý na úplně jiné planetě. Svátosti byly pro mne nedostupné. Kdybych se byla rozvedla, cesta ke svátostem by byla otevřená. Není to paradox? Pán ale viděl moji touhu a sám mi připravoval cestu k sobě. Neměla jsem odvahu jít se svým problémem za knězem, ale on si mne už delší dobu všímal a sám mne pozval k rozhovoru. On také myslel, že bych měla ke svátostem přistupovat. Pan farář pochopil mou situaci a uvěřil mi. Velmi si cením, že po mně nechtěl rozvod ano papírové zplatnění manželství – vždyť manžel by mi stejně tvrdohlavě odmítl dát souhlas. Začala jsem chodit na přípravu. Jak jinak – opět tajně, můj muž by nikdy nepochopil, že chodím na faru sama jen kvůli nauce a ničemu jinému, že náš kněz je opravdu čistý člověk. Manžela jsem se bála stále víc a věděla jsem přesně, co by na to řekl.

Na přípravu jsem chodila jednu až dvě hodiny týdně, ale intenzivně jsem se připravovala i v soukromí. Mnoho jsem se modlila za milost dobré zpovědi a za světlo. Probírala jsem svůj život ze všech stran. Postupně se začaly vynořovat vzpomínky na dávno zapomenuté hříchy. Byly chvíle, kdy jsem se strašně styděla a byla jsem zoufalá z toho, co všechno zlého jsem udělala. Mívala jsem pocit, že si musím rozbít hlavu o zeď. Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem dobrý člověk, dokonce lepší než druzí. Duch Svatý mne usvědčoval z hříchu. Když jsem sama sebe začala vidět ve světle Pravdy, byla jsem sama ze sebe zhnusena. A pak: ta představa, že všechnu tu ošklivost musím říci našemu panu faráři…

Den mé zpovědi po dvaceti osmi letech stanovil kněz na 8. dubna 1998. Byla škaredá středa. Velmi jsem se na to těšila a zároveň obávala. Dříve, než jsem odešla z domu, abych tuto obrovskou svátost, milost a odpuštění přijala, poprosila jsem svého manžela o odpuštění všeho, čím jsem se na něm provinila a čím jsem mu ublížila. Stálo mne to hodně přemáhání – překročit hory svého věčného strachu a studu nebylo jen tak. On tím byl zcela vyveden z míry, ale ochotu odpustit neměl. Nevzdala jsem se. Až po otázce vyslovené se zoufalstvím v hlase a slzami v očích: „Opravdu mi nemůžeš odpustit?“ hněvivě odsekl: „Dobře tedy, jak chceš!“

Přece jen jsem měla podporu – všechno prožívala se mnou přítelkyně ze společenství, paní A. Duchovně i lidsky mne povzbuzovala, před zpovědí mi požehnala. Svátost smíření jsem přijala na faře, ne v kostele ve zpovědnici. I toto jsem pociťovala jako zvláštní dar dobrého Pána. Všechny obavy byly zbytečné. Král Milosrdenství mne zahrnul svojí Láskou a Odpuštěním. Skutečně byl přítomen – v těchto věcech je srdce lepší poznávací orgán nežli hlava. Dostalo se mi rozhřešení nejen předepsanou formulkou, ale i vložením rukou. Byla jsem jako znovuzrozená, cítila jsem se taková jaksi lehká a celá jakoby „nová“…

Na zelený čtvrtek, 9. dubna 1998 jsem konečně mohla přijmout Eucharistického Krista. Moje vyhladovělá duše konečně začala přijímat adekvátní stravu. Pán ve skrytu však pracoval dále. Všechno se začalo zlepšovat a k dobrému obracet. Nejenže se vztahy v rodině krůček po krůčku začaly zlepšovat. Pán mne na konci roku osvobodil z otroctví novinového stánku a On sám mi dal novou práci – od 1. ledna 1999 jsem nastoupila jako uklizečka na městském úřadě. Pracovní doba byla jenom čtyři hodiny denně. Práci jsem si nehledala, můj Pán se o to postaral sám. Najednou jsem měla tolik volného času!

Konečně jsem se cítila šťastná. Navzdory tomu, že můj muž stále častěji flámoval. Nesmírně mne to bolelo, i když jsme si byli v podstatě cizí. Ach, kolik nocí jsem proplakala v modlitbě, ví jenom Pán sám. Stále jsem ho milovala a přirozeně jsem prožívala strach, když jsem nevěděla, kde je. Bylo normální, že se v hospodě zapomněl na deset, dvanáct hodin, několikrát za měsíc, později téměř každý týden. A to jsme měli tak malinko peněz na živobytí…

JEŽÍŠ  -  LÉK I LÉKAŘ.

Jednou dobou to bylo již natolik zlé, že jsem vážně uvažovala o odchodu z domova. Opravdu jsem byla odhodlána opustit muže, syny a všechno, co mám. Hledala jsem si již v Půchově práci a protože jsem věděla, že u bratra bych bydlet nemohla, tak jsem si hledala i bydlení. Zamýšlela jsem odejít tichounce: jenom s Darinkou, našimi svršky, několika knížkami a fotografiemi. Prošla jsem všechna naše alba a vybrala jsem si fotky, které jsem si chtěla s sebou vzít do nového života. Darinka tomu ještě nerozuměla, na bydlení na Slovensku se těšila, v Půchově a v Nosicích  měla lepší kamarádky a je tam krásnější příroda. Doopravdy jsem byla přesvědčena, že mám jen dvě možnosti – anebo uteču, anebo se zblázním a skončím v ústavu. Jen děvčata ze společenství věděla alespoň přibližně, jak mi je, před nimi jsem se nestyděla brečet. Načisto jsem už byla přesvědčena, že modlit se za manžela a uzdravení manželství nemá žádnou cenu, že všechno mé snažení je zbytečné.

Spolu s několika dalšími věřícími ze společenství rodičů jsem často jezdívala do Brna. Konávala se tam pravidelně na první pátek v měsíci duchovní obnova s komunitou Emmanuel. Je to něco úžasně krásného, síla Ducha Svatého je nepopsatelná. Tam jsem poprvé slyšela zpěv v jazycích. Adorace kolem Pána Ježíše ve svátosti má vždy velkou sílu a kouzlo. Právě při této adoraci někteří členové komunity Emmanuel, kteří mají jeden z darů Ducha Svatého – dar slova – říkali to, co Pán chtěl. Vlastně Pán mluvil jejich ústy. Například: „…Je zde jeden mladý muž, který nese těžký kříž, ale ten kříž není od Pána. Kříž strachu z budoucnosti, kříž strachu z nemoci a ze smrti. Pán říká: Poklekni u kříže a svoje strachy slož k mým nohám. Modli se a budeš osvobozen….“

Nikdy jsem nepochybovala, že někdo takový tam opravdu je, že Pán ústy svých služebníků mluví ke konkrétním lidem. Umíte si představit moje překvapení, když Pán tímto způsobem promluvil i ke mně? Pán říkal: „ Je zde žena, která se velmi trápí pro rozhárané poměry v rodině. Manžel, děti, příbuzní. Pán říká: Odvahu! Všechno bude brzy dobré. Už jenom chvilku a přijde uzdravení…“ Věděla jsem s jistotou, že tato slova patří mně. Členové komunity mne neznali, ani moje problémy. Byla jsem Pánovi nesmírně vděčná za ten příslib a z duchovní obnovy jsem se vracela naplněna velikou nadějí a radostí. Utrpení se zmírnilo, vždyť moje naděje byla posílena z nebeského zdroje.

Toto se stalo asi tři čtvrtě roku před tím, než se to uskutečnilo. Zatím doma – hluboká temnota a třeskutý mráz, nikde žádné světýlko, ba ani náznak blížícího se zlepšení, svítání v nedohlednu. To jsem ještě prodávala v trafice.

Když se konečně novinové otroctví stalo minulostí, moje postavení v rodině se stalo viditelnější: byla jsem pátým kolem u vozu, někým, či spíše něčím nepotřebným. Jenom Darinka mne potřebovala. Chytila jsem se myšlenky a pevně se jí držela, že kdybych byla taková jako manželova maminka (zemřela v roce 1997 na rakovinu), manžel by si mne alespoň trošičku vážil. Toužila jsem alespoň po troše úcty. Bojovat o lásku nemělo smysl – ta buď je, nebo není. A u mého manžela nebyla… Převzala jsem rodinnou kasu a rodinný rozpočet a začala hospodařit. Do té doby jsme hospodařili společně, ale nebylo to dobré, stále jsme byli bez peněz. Moc jsem si přála být jako tchýně. Ta uměla hospodařit! Manželova maminka byla v rodině generál, všechno se řídilo její vůlí. Peníze držela pevně v rukou, ani haléř nevydala zbytečně. Obdivovala jsem ji, chtěla ji napodobovat, ale nedokázala jsem být generálem a všechny dirigovat. Přesto, že byla generálem, byla laskavá a každý ji měl rád.

Finance nám stačily horko-těžko na tři týdny. Tři, čtyři dny před výplatou jsme už neměli ani na chleba. Manžel zuřil. Chtěla jsem být vůči němu velkorysá, ale opět padla kosa na kámen: neměla jsem tušení (a dodnes nemám) kolik potřebuje na cigarety, celonoční flámy, pivo a hazard. Trvala jsem ale na tom, že půjčovat si nebudeme. To bychom nastoupili do kolotoče, ze kterého je těžké vystoupit a stačil mi dluh ze stánku.

V březnu, právě v tom kritickém čase před výplatou jsem večer přišla z práce a doma mne čekalo překvapení: různé konzervy, čokoláda, práškové kapučíno… Lekla jsem se, že si manžel na to půjčil, vždyť se tvářil tak vítězoslavně… Nepamatuji si, co přesně jsem mu řekla. Jisté je, že se rozhněval a začal nadávat. Cosi pro život důležité, ukryté v nejhlubší hloubi mé bytosti se zlomilo. Říkala jsem mu, že kdyby se to stalo jemu, trpělivě bych to s ním snášela a všechno vydržela, ale že on se ke mně chová hnusně.

Byla to tak strašlivá a sžíravá bolest, že se to nedá popsat. Nikdy před tím bych nevěřila, že je možné prolít tolik slzí… Proplakala jsem celou noc, už jsem nemohla ani ležet. Jakž-takž snesitelně mi bylo jenom v poloze na kolenou schoulená do klubíčka jako zvířátko. Nakonec jsem už nemohla ani plakat, jen jsem vyla jako pes… Nesnesitelná bolest, můj osobní konec světa. Moje dušička se rozbila na tisíc kousků a každý kousíček bolel jako celá duše.

Ráno jsem pohleděla do zrcadla – zhrozila jsem se sama sebe. To jsem nebyla já – ta zoufalá bytost s oteklou tváří, šedivými vlasy a krvavýma očima…

Viděla jsem, že není možné dát se rychle do takového pořádku, abych mohla jít odpoledne na čtyři hodiny do práce. Jediná možnost – lékař. Nerada chodím po doktorech, snažím se návštěvu lékaře donekonečna odkládat, ale teď to nešlo. Chceš-nechceš, musela jsem svou obvodní lékařku navštívit i v tomto zuboženém stavu. Napsala mi jakési léky na uklidnění a vypsala neschopenku na 14 dnů přesto, že jsem ji nedokázala říci, co se mi vlastně stalo, co mi je – jen jsem plakala.

Prášky jsem měla užívat po jedné tabletce ráno a večer. Ale já už nechtěla žít. Všechny růžence, co jsem doma měla, jsem si omotala kolem rukou: Bože, všechno mi vezmi, jenom víru mi nechej! Léky jsem pak brala pokaždé, když jsem se probrala, tři ba i čtyřikrát za den 3-4 tabletky. Chtěla jsem se prospat ke smrti. V této agonii jsem byla tři dny. Nic jsem celý čas nejedla a pila jenom malý doušek vody na polknutí prášků. Chvíle bdělého stavu byly řídké a krátké a přemýšlela jsem jen, jak dlouho to trvá, než člověk bez jídla umře. Prosila jsem vroucně Pána, aby si mne už vzal k sobě. Prosila jsem za syny a dceru, aby je můj odchod nezlomil a za Darinku, aby neztratila víru. Jiné touhy a přání jsem neměla. Všechno umřelo. Tak to šlo, jak už jsem řekla, tři dny.

Po těchto kritických třech dnech přišla večer moje přítelkyně A. Ona je velice intuitivní, vlastní velké a něžné srdce a nechává se vést Duchem Svatým – toho jsem byla svědkem mnohokrát předtím. Ta mne s neústupnou laskavostí přinutila vypít trošku čaje. Byla jsem už, podle jejího mínění, dehydratovaná. Tvrdila mi, že můj muž je zoufalý, že měl slzy v očích, že si neví se mnou rady. Mně už bylo všechno jedno. Nedobrovolně jsem se začala do života vracet a když mi Darinka přinesla hrníček čaje, neodmítla jsem.

S Darinkou jsme měly jít do Brna do divadla, ale z pochopitelných důvodů jsem jít nemohla. Účast na zájezdu jsem odvolala. Vzápětí mi telefonovala dcera té paní, která zájezd s dětmi organizovala. Pozvala mne na třídenní duchovní cvičení na Velehrad. Zdráhala jsem se. Finančně jsem si to nemohla dovolit a ani chuť žít jsem ještě neměla. Ale ona naléhala a nabídla mi, že celý pobyt uhradí, že to pro ni není žádný problém. Starat se o finanční stránku mi přísně zakázala. Nechala jsem se přemluvit a jela jsem. Hle, jak nádherně jsem ukončila svou čtrnáctidenní pracovní neschopnost: v laskavé náruči naší nebeské Maminky a na Ježíšově Srdci. Byl to pravý balzám na moji rozbolavělou duši. Milosrdenství Boží s milosrdenstvím lidským si podaly ruce.

Z nejhoršího jsem byla venku, ale utrpení ještě neskončilo. Exercicií jsem se měla zúčastnit poprvé v životě a nevěděla jsem, jak to chodí. Myslela jsem, že se před tím musím vyzpovídat a  o tuto velkou službu jsem poprosila našeho kněze. Na Velehrad jsem pak jela s čistou duší, ale srdce stále bolelo. Utišující léky jsem brala pořád a když jsem si prášek zapomněla vzít, krutá bolest se ozvala znova.

Můj manžel se začal ke mně jaksi jinak chovat, ale mně to už bylo jedno. Proto muselo dojít k tomu, čeho jsem se nejvíc bála – chtěl mně jako chce muž ženu a já jsem prostě nemohla. V mém vidění světa by to bylo smilstvo. Situace se otočila: teď jsem mu tím nejkrutějším způsobem ublížila zase já. Nemohla jsem jinak, Bůh ví, že ne. Sama jsem z toho byla zoufalá a nešťastná. Pak mi manžel navrhl rozvod. Nesouhlasila jsem. Prosila jsem ho, zdali by mi přece jen nepodepsal církevní zplatnění manželství. Nechtěl, nenávist k církvi ho stále neopustila. Tak jsem ho prosila, zda by několik týdnů nepočkal, protože tohle se dá zařídit i bez jeho souhlasu. Na to konečně přistoupil.

Celý následující týden jsem sbírala odvahu, abych s touto věcí za našim panem farářem zašla. Strašně jsem se styděla a nenáviděla jsem sama sebe. Pan farář měl ale plné pochopení, choval se laskavě a vlídně. Žádost na biskupství poslal okamžitě, ale chtěl, abych alespoň do té doby než přijde z Brna schválení, chodila na přípravu. Moje manželství pak bylo spaltněno za pouhé dva týdny, a to se zpětnou platností. To znamená, že bylo uznáno jako svátostný svazek od samého začátku.

Tak jsme konečně s manželem začali žít jako manželé. Pán mi daroval nejen uzdravení manželství, ale i uzdravení mého od dětství zraněného ženství. Kdyby se mi to nestalo, asi bych tomu neuvěřila. Vždyť já jsem byla nejdřív matkou a až pak ženou… Moje manželství bylo přece jako Lazar: tři dny v hrobě a už páchlo. Ale Pán ho svojí Láskou vyvedl z hrobu a vzkřísil z mrtvých naši vzájemnou lásku.

To, co jsem si prožila před uzdravením manželství bylo strašně těžké utrpení, ale zároveň úžasně krásné, ba skoro blažené. Skutečně to nedokážu vysvětlit. Uvědomila jsem si to, až všechno skončilo. Byla jsem zvláštním způsobem smutná, pociťovala jsem stesk po těch chvílích umírání. Jaký to paradox: smutek ve štěstí a štěstí v utrpení. Často jsem přemýšlela, jeli to vůbec možné, nejsem-li blázen. Myslím, že je to možné. Utrpení, které k nám přichází pro naše slabosti a hříchy, nebo skrze slabosti a hříchy druhých lidí je nutné trpělivě snášet a obětovat za druhé. Ale utrpení, které dává Pán – v mém případě kvůli uzdravení vztahu, je úplně jiné, zvláštním způsobem sladké. Tehdy je duše v náručí milovaného a milujícího Pána. Bůh mne vedl za ruku jako malé dítě a tak i můj tělesný život a manželský stav přešel z temnoty noci do krásného slunečního dne.

Velký jsi, můj Bože. Jak úžasná a velká je Tvá Láska k nám, ubohým tvorům! Dal jsi mi tisíckrát víc než jsem žádala. Chválím Tě a velebím Tě, můj drahý Bože, můj Spasiteli. Když Ty jsi se mnou, kdo proti mně?