3.díl

ZAKLETÉ ROKY.

Teď několik slov o mém životě ve světě, mezi lidmi. Byla jsem zaměstnaná v PNS stánku vedle našeho domu. Měla jsem velice blízko do práce, i pracovní doba byla mimořádně výhodná: ráno pouze do desáté hodiny a pár hodin odpoledne. Moje malá dcerka, tehdy tříletá, nemusela do školky. Manžel pracoval na směny v nepřetržitém provozu. Jen málokdy se stalo, že ten krásný andílek musel být se mnou ve stánku. Pak, někdy na podzim 1991 jsem o zaměstnání přišla, stánek šel do privatizace. Dražby jsem se zúčastnila i s manželem, ale nepodařilo se nám prodejnu koupit. Koupěchtivých nás bylo více. Stánek byl prodán za příliš vysokou cenu, jakou jsem já v žádném případě dát nemohla. Nic se nedalo dělat – rozšířila jsem nedobrovolně řady nezaměstnaných. Trvalo to deset měsíců – těžké období nedostatku a trápení. Podpora minimální, v obchodech cenový chaos, ceny stoupaly příliš rychle. Vzpomínám na to nerada.

Někdy začátkem dubna 1992 mne navštívila paní V. z PNS. Přišla se mne zeptat, jestli bych nechtěla stánek koupit. Majitel, který prodejnu vydražil se jí chce zbavit a prodává ji. Tak začalo další martyrium. Pracovat jsem chtěla, ale peníze na takovou koupi nebyly. Bylo potřeba zařídit tolik věcí! Živnostenský list, výpis z trestního registru, půjčka. Vyřízení půjčky představovalo další a další překážky, úřady, vyřizování, byrokracie… Zdálo se mi, že to nebere konce. Tolik protivenství se mi stavělo do cesty, že se dnes opravdu divím, jak jsem mohla být tak slepá a nevidět, že tohle není v souladu s Boží vůlí. Příliš pozdě jsem pochopila, že nejsem tam, kde mne chce Pán mít. Prodejna novin a tisku se stala mým vlastnictvím 11.7. 1992.

Moje podnikání začalo neslavně: první dva dny mi dodavatelská firma nedodala zboží – žádné noviny, žádné časopisy. Ze začátku se mi jakž-takž dařilo. Půjčku jsem mohla splatit bez problémů. Těšila jsem se, že konečně začnu vydělávat, ale chyba lávky: o nějakých sto metrů dál začal fungovat nový a moderní stánek, vzhledem k městské dopravě výhodněji postavený. Tržby okamžitě spadly na polovinu a už se to nikdy nezlepšilo.

Podnikání nebylo požehnané. Každé zlo se na prodejnu přilepilo, i falešnou tisícikorunu jsem zinkasovala. Pravidelně se mi do stánku nabourávali výrostci ve věku 14 – 15 let. Pokaždé udělali škodu za několik tisíc, ale nikdy se mi nic nevrátilo. Pokud ano, zboží bylo nepoužitelné. Rodiče hráli hru na mrtvé brouky a děti nebyly trestně odpovědné. Začala jsem se propadat do dluhů. Často se mi stávalo, že mi někdo ukradl celý balík časopisů hned ráno, škoda byla vždy kolem 800 korun. Začala jsem vstávat už ve čtyři hodiny ráno, chtěla jsem si v půl páté převzít zboží osobně. Stalo se také, že během polední přestávky někdo vytlačil přední okénko a co bylo v dosahu nenechavých rukou, ukradl. Přišla jsem nejen o cigarety a zapalovače, ale i o kalkulačku. Musela jsem stánek zajišťovat přední mříží i o polední přestávce. Stávalo se, že slušně vypadající zákazník si poručil několik drahých časopisů a utekl bez placení. Musela jsem být k cizím lidem opatrná, přesto se mi to ne vždy vyplatilo. Uhlídat se to prostě nedalo. Lidé jsou opravdu vynalézaví, když jde o to někoho okrást nebo poškodit.

Jindy jsem nemohla sundat přední mříž – v zámku byla zalomena sirka. Pak se mi někdo vloupal do stánku za bílého dne jenom proto, že zánovní zámek měl materiálovou vadu: zamčeno bylo, ale stačilo prudce trhnout a zamykající mechanismus se ulomil. Další neuvěřitelná věc – v čase polední přestávky se strhla prudká bouře. Přívalový déšť skrze přední, tehdy ještě neutěsněné okénko zaplavil pult i všechno pod ním. Známky a kolky za několik tisíc jsem mohla vyhodit. Pojištění se vztahovalo na všechno možné, jenom na vodu ne.

Dluhy stále narůstaly. Dělala jsem co mohla – prodloužením pracovní doby, rozšířením sortimentu na hračky, dárky a papír. Všechno bylo marné. Bez Božího požehnání, marné naše namáhání. Manžel mi vydatně pomáhal, ale i tak šlo všechno od devíti k pěti. Stánek se mi podařilo prodat až v prosinci 1998. Nová majitelka, přesto, že o sobě tvrdila, že je věřící, neštítila se okrást mne a oškubat jako husu. Neuměla jsem se bránit, jenom jsem brečela.

Nejhorší a nejkritičtější byly roky 1994 a 1995. To jsem se o velké ztráty přičinila vlastní hloupostí a zaslepeností. Myslela jsem, že musím podnikat i v něčem jiném, abych se z bláta dostala. Nadchla jsem se pro 3D obrázky. Byly to počítačem vytvořené obrázky, na první pohled vypadaly jako drobný vzorek na látku, ale určitým způsobem nahlížení se najednou objevil obraz. Tento měl všechny rozměry, i hloubku a zvláštní jas. Když se ukrytý obrázek objevil pozorovateli před očima, bylo to jako zázrak! Prohlížení těchto obrázků mělo mít údajně i léčivé a relaxační vlastnosti. Rozhodla jsem se, že budu vydávat a prodávat pohlednice s motivy 3D obrázků. Měla jsem v plánu celé sběratelské série.

Mnoho jsem do toho investovala a vypadalo to slibně. Programátora schopného vytvořit 3D obrázky jsem našla snadno. Nic nebylo problémem, všechno šlo jako po másle. Ale až bylo prvních pět tisíc kusů pohlednic hotových a vytištěných, zjistila jsem, že je to všechno zmetek. Skrytým obrázkem byly hodiny, obyčejný budík. Najednou – až bylo všechno hotovo – hodiny vypadaly jako vejce a měly dva páry ručiček. Tolikrát jsem se předtím na  to dívala – v počítači, na papíře, v tiskárně, v různých barevných variacích… Vždy to byly docela obyčejné a normální hodiny! Nemohla jsem to vůbec pochopit. Co se vlastně stalo? S vědomím, že prodávám zmetek, jsem nedokázala prodat ani jednu jedinou pohlednici. Byla to katastrofa nejen finanční.

Ještě něco velmi důležité, co jsem měla napsat už dříve. Večer 29.12.1993 jsem šla s Darinkou, tehdy pětiletou, na návštěvu k přítelkyni Ance. Obloha byla bez mráčku, měsíc v úplňku, nebe poseto hvězdami. Světelné paprsky kolem měsíce vytvářely však veliký světelný kříž! Luna byla jenom jako drahokam v průsečníku vertikálního a horizontálního ramene kříže. Vypadalo to takhle:

Užasla jsem, vždyť jsem hleděla na zázrak. Darinka to viděla také. Řekla jsem o tom Ance. Ani já, ani ona jsme to nedovedly vysvětlit. Přijala jsem to jako znamení, ale vztahovala jsem to na svět a lidstvo. Po mnoha letech, vlastně až v roce 2001 mi jedna stará paní potvrdila, že znamení světelného kříže na obloze viděla také. Paní T. mívá různá vidění a ze začátku si je zapisovala. Tímto způsobem se mi po mnoha letech potvrdilo, že to nebyl sen. Teď už mi je jasné, že to byla předzvěst roků plných neúspěchů a trápení. Utrpení se na mne valilo ze všech stran – v práci, doma, v celém životě.

Kluci rostli a po ukončení základní školy nastoupili do učení v Mikulově na obor kuchař – číšník. Bylo to pro nás velmi finančně náročné: každému jsme museli pořídit kompletní oblečení kuchařské i číšnické, včetně obutí. K tomu učebnice, pomůcky a další a další věci. Peněz nebylo dostatek ani na živobytí. Bylo to hrozné a trpívala jsem úpornými migrénami a těžkými depresemi. Stánek nevynášel a z manželova platu se toho nedalo moc pořídit. Přežívali jsme díky sociální podpoře, ale tohle byl příliš velký nápor na naše nedostatečné finance. Když rodina nemá z čeho žít, to je opravdu velké utrpení. Může to pochopit jen ten, kdo to sám zažil – sytý hladovému nevěří: staré, známé a stále pravdivé pořekadlo.

S manželem jsme si byli stále cizejší. Mne do hloubi srdce zraňovalo jeho stále častější flámování. Nejednu noc jsem probděla ve strachu a v pláči. Obvykle se vracíval až ráno. Stávalo se, že nepřišel z práce domů a 24 hodin jsem o něm nic nevěděla. Prožívala jsem v takových dnech peklo na zemi. On mi zase nemohl odpustit mé obrácení. Pro něj to bylo stejně zlé, jako bych se dopustila nevěry a zradilo ho. Do této situace došel jeden osudový dopis.

Moje maminka, která v té době už žila s druhým manželem v daleké cizině psala mému muži, že při její poslední návštěvě u nás si jí stěžoval, že já si přeji církevní sňatek. Tehdy mu prý neuměla odpovědět, ale že o tom hodně přemýšlela a dospěla k tomu, že by mi mohl vyhovět, vždyť na tom není nic zlého. Manžela to hrozně rozzuřilo, strašně mi vynadal. Jako nikdy dosud. Nenávistí k církvi, nepochopením a zaslepeností rozdupal mé srdce na prach. To se stalo 23. února 1995. Tak strašnou bolest jsem do té doby nepoznala. Přišlo to jako blesk z jasného nebe, zcela bez výstrahy. Věřila jsem, že bude mít radost, že stojím o soužití s ním, po tom všem, co jsme prožili, po všech ublíženích, kterých se na mně dopustil. On se ale choval jako slon v porcelánu. Celé dva týdny jsem se z toho nemohla vzpamatovat, strašně to bolelo. Toužila jsem nebýt a nežít, jenom moje tři děti mne držely při životě. Jako topící, který se i slámky chytá, tak jsem se upnula na naději, že až kluci skončí školu a postaví se na vlastní nohy, já s Darinkou se vrátím domů na Slovensko. Tohle byl jediný světlý paprsek v temnotě oněch dnů

Teď jsem si vzpomněla, že už v květnu, nebo nejpozději v červnu roku 1988 jsem v Půchově navštívila věštkyni, kartářku. Udělala jsem to z čisté zvědavosti, vždyť jsem v té době byla ateistka jako poleno. Paní kartářka mi věštit nechtěla, protože mne neznala – tehdy to byla velmi nebezpečná činnost. Přítelkyně Milka ji přemluvila a zaručila se za mne, že ji určitě neudám úřadům. Paní nakonec souhlasila. Mezi mnoha hloupostmi bylo i toto: Prý mám sice krásné manželství, ale nebude to tak stále, protože můj manžel dostane dopis od nějaké vdovy z okruhu blízkých příbuzných a že tento dopis mé manželství rozbije. To „viděla“ v kartách a z vlastní představivosti doplnila – někdo mi bude závidět, obviní mne z nevěry a muž tomu uvěří. Přesně toto se stalo přesto, že o nevěru ani o závist nešlo.

Nakonec jsem si řekla: stalo se, co se stát mělo. Ale jak to půjde dál, záleží jen na mně. Rozbíjet a ničit je snadné, budovat a vytvářet je těžké. Vybrala jsem si těžší cestu, jak dál v životě. Nevěděla jsem, jak těžké je stavět na troskách ještě žijícího, trpícího srdce. Byla jsem přesvědčena, že dobrý Bůh by nechtěl, abych muže opustila a nechala po sobě jen trosky. Věřila jsem, že Bůh lidi spojuje, ale ďábel dělá všechno proto, aby každý lidský vztah zničil. Chtěla jsem sloužit Bohu, ne ďáblu. Přece mne nějaká stará věštba nezlomí!

Dva týdny jsme se na sebe ani nepodívali, ani jsme spolu nemluvili. Pak jsem se rozhodla odpustit – navzdory osudu a nejen kvůli dětem. Bylo to velmi těžké. Dá se vůbec něco vybudovat na bolesti? Vždyť jsem do našeho vztahu mohla vložit jenom nedůvěru, strach a bolest. Byla jsem přesvědčena, že už nikdy nebudu šťastná, že jsem svůj život prohrála. Uzavřela jsem se ještě víc do sebe a úzkostlivě si chránila svůj vnitřní život. Smířili jsme se, přesto jsme žili spolu stále jako dva cizinci a stále více jsme se od sebe vzdalovali.

Ani duchovně jsem nemohla nikde zakotvit. Velmi jsem toužila žít podle poselství Panny Marie, ani to nešlo. Díky zjevením Matky Boží jsem nenápadně začala toužit po společenství katolické církve. Smysl svátostí jsem sice vůbec nechápala, ale chtěla jsem být poslušná Bohu a Boží Matce. Jenomže katolická církev o mně nestála. Je to nepochopitelné, ale je to tak. Pán Ježíš by neváhal opustit 99 oveček, aby našel tu jednu ztracenou. Já jako ztracená ovečka, která se sama chce vrátit do rodného ovčince, nacházela jsem jen zavřené dveře a zavřená srdce. Únikem z této bezvýchodné situace byly různé druhy východních meditací, obzvlášť intenzivně jsem praktikovala asparša jógu podle E. Tomáše, pak také Silvovu metodu kontroly mysli, pozitivní myšlení a tvůrčí představivost. Hltala jsem poselství mimozemšťanů, všechno o léčitelství a parapsychologii. Dokonce jsem absolvovala kurz 1. stupně reiki.

Na našem sídlišti vznikla pak skupina reiki rodiny a pravidelně jsme se scházeli jednou měsíčně. Bylo nás asi 10-12 lidí. Na nástěnce v místnosti našich pravidelných schůzek byly obrazy Nejsvatějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Mariina. Stále jsem silně toužila po Pravdě. Najít Pravdu v té záplavě duchovních nesmyslů se mi nedařilo. Všude jen zmatek – v životě i v duši.