8.díl

A CO DÁL?

Jak jsem už řekla, pracovala jsem jako uklizečka na městském úřadě. Do práce jsem chodívala o dvacet nebo třicet minut dříve, protože jsem navštěvovala Pána Ježíše ve svatostánku v novém kostele na náměstí, hned vedle radnice, kde jsem pracovala. V práci se mi ze začátku líbilo, ale úřednice mě neměly rády. Od útlého dětství jsem zakřiknutá, těžko navazuji přátelství a bojím se lidí. Srdce jsem měla plné lásky, pochopení a vstřícnosti. Co mi to ale bylo platné, když ústa zůstala němá. Proto mne považovaly za zlou, podmračenou a línou osobu. Já jsem pracovala pro Ježíše a s Ježíšem a proto s plným nasazením.

Byly jsme tam tři uklizečky – na každé poschodí jedna. S mladou, dvacetiletou Dagmarou jsem si výborně rozuměla. Měla všechno, co mě chybělo: byla veselá, přátelská, společenská, s každým dobře vycházela. Další uklizečka byla paní v důchodu. Pro tuto ženu byla Dagmarka trnem v oku, nevynechala žádnou příležitost pořádně ji seřvat, doslova se po ní vozila. Této ženy jsem se opravdu bála. Celý rok jsem s ní však neměla žádný konflikt.

V tomto zaměstnání se celá moje bytost – tělo, duše i duch rekreovala. Odpočinek a relaxaci jsem po tolika letech strádání a nedostatku opravdu potřebovala. Při práci jsem si zpívala žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Vyhřívala jsem se na výsluní Boží Lásky. V náručí nebeského Otce jsem usínala i vstávala do nového dne. Všechno se pomalu, ale vytrvale zlepšovalo, hlavně to nejdůležitější: vztahy v rodině. Pán mi tento rok daroval k úplnému zotavení se ze všech předchozích trápení. Jen finanční situace mé rodiny nebyla ideální, ale ani katastrofální. Byla jsem nadšena tím, že vůbec žádné peníze nepotřebuji. Když jsem něco potřebovala, můj muž mi to koupil, anebo mi na to dal penízky. Výplatu jsem mu odevzdávala celou a za stravenky jsem nakupovala potraviny pro celou rodinu.

Idylka skončila příchodem roku 2000. Dagmarka odešla o několik měsíců dříve pracovat do Velké Británie jako au pair. V práci se mi přestalo dařit, smůla se opět začala lepit na paty. Už jsem nechodila do práce s takovým nadšením. Musela jsem se vyrovnávat s nejednou nespravedlností a strachem ze staré paní. Nakonec jsem si řekla, že se to už nedá vydržet a dala jsem výpověď. Pak nastalo dlouhé období, kdy jsem byla nezaměstnaná. Opět nastoupil nedostatek a strádání. Podpora byla neskutečně nízká, chlapci na vojně. Snažila jsem se třeba na rajčatové brigádě nějakou korunku vydělat, nebo na tržnici u Vietnamců. Jenom jsme živořili. Pomáhali nám jak mohli někteří členové našeho farního společenství rodičů. Na jedné straně to bylo velmi ponižující přijímat almužny, na druhé straně můj manžel mohl poznat sílu společenství věřících, protože pomoci se nám dostalo výhradně jen od věřících katolíků. Příbuzným a ostatní rodině to bylo jedno, snad ani nevěděli, že nemáme z čeho žít. V nouzi poznáš přítele, říká se. Ale obětovat peníze dokáže málokdo. Naše těžká rodinná  situace prověřila naše společenství i po této stránce. Společenství věřících obstálo, rodina ne.

Někdy v září 2000 jsem potkala známou paní, bydlící téměř v sousedství, budu jí říkat Jana. Ta mi nabídla práci na nádraží v bufetu. Bylo tam zrovna volné místo. Nechtělo se mi do toho. Všechny okolnosti mne k tomu ale nutily. Byla jsem se podívat. Jana mi všechno ukázala a vysvětlila. Práce mne začala lákat, ale byl tu problém – pracovní doba. Dělalo se 12 hodin denně, dva dny práce se střídaly se dvěma dny volna. Jen v neděli byla pracovní doba  kratší – ne od 7.00 hod, ale až od 12.00 hod. Měla jsem obavy, že to nezvládnu. Manžel mi poradil, abych tu práci zkusila jeden měsíc jako brigádu a pak uvidím. Stalo se. S překvapením jsem zjistila, že mne tato práce baví. Ale – jak jinak, že? – byl tu háček:  náš pan farář mi řekl, abych si to s tím zaměstnáním rozmyslela. Prý není pro mne vhodné, právě pro ty dvanáctihodinovky a nedělní práci. Řekl mi, že to nebude požehnané, že se mi rozklíží vztahy v rodině, že nebudu mít čas na dceru. A já jsem až příliš dobře věděla, co je to nepožehnaná práce! Hrůza mnou projela jako blesk.

Ať jsem se snažila jak chtěla, žádnou jinou práci jsem v mém věku najít nemohla a tak jsem byla donucena tuto práci přijmout.

Duchovně jsem začala upadat. Jak snadné je duchovně žít, když člověk může být každý den přítomen svaté oběti ve mši a přijmout drahého Ježíše ve svátosti. Jak je ale těžké duchovně žít a rozvíjet se na nepřátelském území! Vedla jsem boj – boj o víru, o modlitbu, o smysl mé práce a snažení. Jednou jsem byla velice sklíčena svou situací. Seděla jsem v bufetu, mou duši ovíjela beznaděj. Jak vyhovět lidem i Bohu? Tu se Bůh Otec ke mně sklonil a vzal mne do náruče. Koupala jsem se v Boží Lásce. Byl to tak silný příval nebeské blaženosti a vytržení, že se to skoro nedalo vydržet. Brečela jsem pro nesmírné štěstí a nahlas křičela: „Bože, já Tě miluji! Děkuji Ti, drahý Bože!“ Bůh mne ve své náruči držel snad tři dny, nevím, čas dostal jinou dimenzi. Hned po práci jsem spěchala na mši svatou, ale nebyla jsem schopna pořádně a důstojně přečíst Boží slovo (jsem lektorkou). Koktala jsem, stále jsem byla užaslá a vyjevená z nesmírnosti Boží Lásky. Nedokázala jsem se soustředit na písmenka. Ani doma to nebylo lepší, všechno mi padalo z rukou. Tohle bylo ještě silnější a intenzivnější než v Medžugorje, když mne objal Ježíš. Já myslela, že nic většího nezažiji. Bůh ale umí překvapovat. Zážitek nekonečné Boží Lásky vyprchával pozvolna. Už se nebojím mít radost z práce, už nerozjímám nad tím, proč právě zde mám pracovat a je-li to Vůle Boží. Nepokrytě se raduji ze svého zaměstnání a důvěřuji Bohu, i když tomu nerozumím.

Bůh pro mne už dávno není otázkou víry. Bůh je pro mne samozřejmá realita.  Otázkou víry je to, co nám Bůh o sobě zjevil. Skutečnosti, které si nedokážeme logicky a racionálně vysvětlit, dogmata a svátosti. Už dvakrát jsem prošla těžkou krizí víry, navzdory mimořádným milostem a vyznamenáním nebeského Otce. Myslím, - ale mohu se mýlit – že překonáváním krizí se naše víra posiluje. S radostí hledím do budoucnosti, vždyť se o mne stará tak mocný Otec! Bez Jeho dopuštění mi ani vlas z hlavy nespadne. Bez obav mohu doufat. Posledním z darů Pánových je tento: RADOST ZE ŽIVOTA. Opravdu, vždycky jsem inklinovala spíše k sebevraždě. Dříve jsem byla přesvědčena, že se ten život musí nějak přežít, ale to, co zažívám teď je něco, co bych nikdy neřekla, že bych to mohla mít. Opravdová a úžasná radost ze života! Raduji se z každého dne, dokonce jsem opět začala zpívat a tančit! Samozřejmě jen tehdy, když mám jistotu, že mne nikdo nevidí a neslyší. Raduji se ze života, ze všeho, co mi Bůh dává a jsem nesmírně šťastná a vděčná.

Právě teď, když jsem začala prožívat skutečnou a velkou radost ze života, vzpomněla jsem si na sen, který se mi zdál v noci po otcově pohřbu: mrtvé dítě se zakouslo do mé ruky a nebylo možné ho setřást. Probudila jsem se naplněna hrůzou a zalitá studeným potem. Teď mi bylo nad slunce jasnější, co ten sen znamenal. Dítě jako zdroj velkých starostí a utrpení. Dítě ze snu bylo symbolem novinového stánku a že bylo mrtvé bylo proto, že v čase, kdy se mi sen zdál, jsem neměla tušení, že tu trafiku koupím. Můj zemřevší tatínek mně chtěl varovat, abych to nedělala, že starosti a trápení se do mne zahryznou a nebudu se jich moci zbavit a setřást je. Jenomže já tomu nerozuměla! Všechnu tu bídu nesprávného životního kroku jsem si musela vychutnat až do dna.

V období mé druhé nezaměstnanosti jsem se úpěnlivě modlila za takovou práci, která by mi umožnila učit na faře děti katolické náboženství. Bůh mi takovou práci dal. Jeho Jméno budiž pochváleno. Při práci v bufetu jsem si mohla udělat katechetický kurz. Kolegyně Jana mi vždy ráda pomůže, vymění mi směnu, anebo mne na těch pár hodin zastoupí. Šéfa máme velmi hodného člověka, i on mi v podstatě výuku umožňuje, když toleruje naše různé rošády se směnami.

Jsem opravdu šťastná, mám radost ze života a konečně jsem našla i způsob, jak duchovně žít a rozvíjet se i na nepřátelském území, na kterém nesporně – z duchovního hlediska – jsem. Děkuji Ti, drahý Otče, že Ti patřím a že Ti smím sloužit. Děkuji Ti za všechny dary, kterými jsi mne tak štědře zahrnul. Miluji Tě, můj Bože, a potřebuji Tě. Jsi mou skálou, na Tebe se můžu vždycky spolehnout. Pomoz mi, Bože, a učiň si ze mne skálu, na kterou se můžeš spolehnout Ty. Amen.

MÍSTO ZÁVĚRU.

Drahý příteli, ty, který jsi dočetl můj příběh až sem. Jsi mým přítelem, mou přítelkyní, protože jsem ti otevřela svou duši tak, že se cítím být před tebou téměř nahá. Proto jsem sáhla po pseudonymu, abych alespoň trošku zahalila své nitro. Věřím, že to pochopíš.

Toto mé psaní bylo zcela výjimečné. Nejsem spisovatelka, ba ani čeština není mým rodným jazykem. V poslušnosti k Boží vůli jsem začala se psaním a byla jsem překvapena. Nebylo to jen tak nějaké psaní – bylo to skutečně znovuprožívání  všeho, o čem jsem psala. Když jsem psala o věcech hezkých a příjemných, opět jsem ani usnout nemohla, jak úžasnou energií mne to naplnilo. Když jsem psala o věcech bolavých a těžkých, opět to na mne dolehlo, , znovu jsem musela svoji bolest vybrečet. Psaní o snech bylo rovněž zvláštní – Pán Ježíš mne nepustil dál, pokud jsem to období znovu nepřehodnotila a nepochopila. Jedině tuto kapitolu jsem psala natřikrát. Jinak všechny ostatní kapitoly jsem psala úplně lehce, jakoby to všechno samo vytrysklo z mé duše.

Žijeme v době, která nepřeje duchovnímu životu. Drtivá většina lidí je úplně nevěřících. Velkou skupinu tvoří lidé jinak věřící. V katolické církvi o nich mluvíme jako o odloučených bratřích. Naproti tomu jiné církve často považují katolíky za služebníky Satanovy. Jak to, že právě katolická církev je ta pravá? Z vnějšku se to nedá poznat, naše církev vypadá velmi nevěrohodně. Ano, chápu každého, kdo není schopen v katolické církvi vidět tu jedinou, pravou, Ježíšem samotným založenou. Chápu každého, kdo nevěří, že slib „…a brány pekelné ji nepřemohou…“ je určen církvi katolické. Proto bych chtěla říci několik slov k tomuto tématu. Protože i pro mne byla kdysi tato církev nevěrohodná.

V některém ze svých mnohačetných zjevení v poslední době Panna Maria řekla, že církev napodobuje život Kristův a musí projít vším, čím prošel sám Pán, když žil mezi námi na Zemi. Církev byla počata – když pozemské kopí proniklo Božským Srdcem Ježíšovým na kříži. Narodila se o Letnicích ve večeřadle v Jeruzalémě. Církev rostla a zrála a má za sebou i období, kdy všichni šli za ní. Teď se nacházíme v období, kdy církev (stejně jako kdysi Ježíš), kráčí na Golgotu nesouce těžký kříž. Představte si, že jste tam, v Jeruzalémě a proti vám jde exekuční průvod. Podívejte se na Ježíše, na toho nejkrásnějšího z lidských synů: zbičován, umazán krví, potem a prachem, s trnovou korunou na hlavě, vleče se z nohy na nohu a padá… Nijak libě nevoní, krev, pot a prach není právě žádoucí parfém. Toto ubohé stvoření že je Kristus? Toto má být Bůh? Kdo z lidí byl schopen v tomto zničeném člověku vedeném na potupnou popravu vidět Spasitele? Vždyť i apoštolové utekli a skryli se ze strachu před Židy. Kdo v této zbité, zraněné církvi , vlekoucí se s těžkým křížem k popravišti může poznat jedinou pravou církev Boží? Bez Boží milosti to opravdu nejde. Církev stojí před ukřižováním, bolestným umíráním a pak zmrtvýchvstáním. Proto bude církev ještě nějakou dobu nevěrohodná. Musí – jako Kristus – umřít. Bůh ale svou církev neopustí. Pak nás ale čeká sláva vzkříšení! Nás, protože každý věřící je něco jako buňkou tvořící mystické Tělo Kristovo. Jsem hrdá na to, že patřím do této církve, ale plně chápu každého, kdo není schopen pravost a velikost této církve rozpoznat. Pod Ježíšovým křížem stálo spolu s jeho Matkou jen několik učedníků. Spaseni byli však všichni, kdo v něho uvěřili, i apoštolové, kteří se ze strachu ukrývali.

Pro mne je dalším důkazem pravosti naší církve neustálé pronásledování věřících křesťanů. Myslíte, že dnes se to už neděje? Ne, není to minulost, nejde jen o předhazování věřících lvům v cirku, nejde o bývalé mučedníky. Děje se tak dnes a denně, ale většinou skrytě. Nemám na mysli jen pronásledování křesťanů třeba muslimy… Když jsem se věnovala různým praktikám, které byly jenom zaoděny náboženským či duchovním hávem, odvěký nepřítel Boha a lidí mi dával pokoj a působil jen skrytě – pomaloučku rozkližoval vztahy a tak. Ale když jsem přijala Krista i v Jeho církvi, pak bylo zle. Poznala jsem útoky zlého doslova na vlastní kůži. Za pronásledování křesťanů považuji i zotročování lidských duší televizí, luxusem, pohodlím a blahobytem, alkoholem, různými druhy drog, vším tím, čím žije naše „svobodná“ společnost. Věřící jsou povětšinou považováni za blázny. To už více jsou lidé ochotni tolerovat různý šamanismus a čarodějnictví, tvrdý materialismus a různé jiné „ismy“. Nejhorší je, že lidé nejenže nevěří v Boha, ale nevěří ani v Zlého a tak ten má volné pole působnosti. Na toto téma by se dala napsat celá kniha, ale to není mým úkolem.

Drahý příteli, drahá přítelkyně, já svou práci končím. Doufám, že ti čtení tohoto svědectví přineslo mnoho užitku a přeji ti hodně radosti v životě s Bohem.

S láskou

Mária Minárová